4.-6.7.2003 Bouda a linie směrem k Zemské bráně
Jestli někdo nevíte, kde to je, tak máte skoro mezeru ve vzdělání :o) Byla výprava a to dost dobrá. Jeli dva lidi, tentokrát bez psů. Jela sem já a Jirka a dva batohy. Protože šlo o výpravu výjimečnou, tak se udělala i menší příprava. Třeba Jirka si koupil spacák, naprosto super spacák Hannah Hiker…tiše mu ho závidím :o) Ale jne tiše, aby s emoje stará dobrá Gemma neurazila :o) Já si koupila mapu, novou mapu, kde jsou i čísílka bunkříků. Taky sem si v hlavě zopakovala, jak se staví stan Coleman Nevada a našla starý maskáče, do kterých už se teď zase vlezu :o) Start výpravy byl v pátek v 18.10 směr Těchonín - samozřejmě s přestupama, ale pěkně to vyšlo, takže jsme byli ve 20.45 v Těchoníně a mohla začít sranda. Pro jistotu jsem nás zabloudila hned u nádraží :o) Ale nakonec jsme našli cestu k Boudě a vydali se po ní pryč z civilizace. Začalo se fofrem stmívat, takže sme nakonec úplně na poslední chvíli rozhodili stan na tom nejblbějším místě, který se naskytlo :o)) Fakt asi lepší místo nebylo… Spali jsme kousíček od cesty v lese na jehličí, kousek od cedule se zákazem táboření. Ale jaksi už nám to bylo fuk. Na celtě sme si prostřeli večeři a dali pivko. Pěkně se tam leželo, mně až moc pěkně, jelikož sem tam vytuhla. Jirka mi prý ještě chvíli povídal něco o úžasným nápadu, jak neklouzat ve spacáku po stanu, když je stan postavený na svahu o sklonu 40 stupňů…a já u toho klidně spala, sem děsnej posluchač… No, tak sme zalezli do stanu a spali až do rána. Ráno kolem projelo a prošlo pár lidí, ale nikdo nám nic neřekl, tak sme se nasnídali a vydali se dál k Boudě, ke vchodovému objektu K-S 22A Krok. Došli sme tam někdy kolem 10 dopoledne a měli sme štěstí hned na první a zcela mimořádnou prohlídku bez elektriky. Bylo to zajímavý, ale vůbec sem se nezlobila, když nám po hodině tu elektriku zapnuli a přestala sem packat ve tmě :o) Prohlídka byla fajn, jako posledně :o) Od Boudy jsme vyrazili ještě kouknout na objekty tvrze z povrchu. No a u 21 začalo brutálně pršet. A to tak, že sem i Jirku ukecala do pláštěnky :o) Od Boudy jsme šli kousek po červené značce, mířili jsme podle čísílek k dalším srubům 26 jsme napřed minuli a vydali jsme se hledat mimo značku 27, to bylo první místo, kde jsme statečně bloudili :o) nakonec jsme našli tu 26 a od ní jsme pak došli k 27. 28 nám taky nedala moc práce, ale 29 jsme přešli a dohrabali sme se durch mladý mokrý lesík ke 30. To bylo úžasný, byli sme oba mokří až za ušima, teda spíš sme měli úplně mokrý nohy. Já v těch goratexkách asi trochu míň. Co následovalo pak, to se zapíše do dějin. Jirka zavelel směr a už sme lezli přes plot do ohrady k ovcím… teda jak ty tam měly nasráno, to ste možná už viděli, ale bylo to fakt děsný :o) no, každopádně z ohrady pro ovce sme přelezli do ohrady pro krávy… teda já doufala, že jsou to krávy a snažila sem se ignorovat Jirkovy úvahy o tom, že by to mohli být i býci…:o) hrůza pomyslet… došli sme k silnici v Lichkově a vylezli z pláštěnek. Přelezli sme mostek a železniční trať. Vyfotili jsme kus betonového prahu a přes něčí zahradu jsme děsný roštím a trávou prolezli na pole ke dvojici bunkrů 31 a 32. Jasně, že se tam zas dalo dojít po pohodlné silnici, ale proč, že jo? Celou výpravu provázelo Jirkovo moudro, že ke každému bunkru musela vést polní nebo lesní cesta..aspoň…nicméně bunkrů, ke kterým jsme přišli aspoň po pěšince bylo pomálu, většinou jsme k nim přilezli z té nejnepřístupnější strany… byli by z nás dobří dobyvatelé :o) 31 byla mířená dolů z kopce na trať a 32 byla asi je 150 metrů od ní na poli a „viděla“ na druhou stranu na 33. Na 32 jsme dali oběd – Luncheon meat a pivo (jak se ukázalo Luncheon meat nebyl správnou volbou). Na 32 se očividně pracovalo. Od 32 jsme šli do Mladkova po silnici, byl to těžkej nezvyk po tom terénu. S plechovkama piva v rukách a tak jak sme vypadali jsme děsili řidiče :o) 33 jsme neviděli, byla v areálu jakýho si podniku a nebyla vidět :o( Na rozcestí jsme zamířili neomylně k hospodě U Bohouše. Já šla zneužít záchod a Jirka mezitím zjistil, že je to děsně protivná hospoda a navíc tam prohlásili, že „tam něco smrdí jako by se pálilo starý jehličí“ což si po mém výkladu Jirka vzal skoro osobně :o) Je fakt, že sme oba měli celkem dost. No, na závěr Jirka utratil dvě pětky v automatu a já se šla ještě zbavit Luncheon meatu od oběda, který mi dost krutě nesednul do žaludku. 34 jsme málem našli, ale Jirka byl veselý a taky říkal, že už je v rodném kraji, tak jsme lehce málem přešli i 35, ale to sem se rozhodla, že je zas řada na mně a přes potok a děsnej kopec jsem nás k té 35 dostrkala. Bylo to na kopci jako součást takovýho malýho tábora. Odtama jsem zas přelezli plot na pastvinu a šli směrem k 36 na kopec. Ta byla ovšem parádní. Pracovalo se na ní. Byla super místě, když sme se otočili cestou do kopce, tak jsme měli úžasnej výhled. Panorama se Studeným jako dominantou, bylo to moc fajn :o) Ke 37 vedla pěkně cesta a tam se teda pracovalo dokonce přímo, když sme tam šli a kousek výš po cestě našel Jirka super protitankovej příkop a pak jsme došli k 38. Tam nikdo nebyl a bunkr byl dost zdevastovanej, ale bylo u něj ohniště a pěknej plácek trávy :o) Chtěli jsme dojít až někam na Adama a tam přespat, došli jsme k silnici a zjistili, že je tam brána a zákaz všeho a kousek dál byl už jen nějaký dětský tábor. Jirka ještě zkusil vyloudit radu od svého strýčka, zkušeného to bunkrologa a cestovatele a průzkumníka. Podle rady jsme se zařídili. Vrátili jsme se k 38 a dobývání Adama jsme nechali na ráno. Stan stál za chviličku, celta zas byla místo stolu a pak začalo být zima, hlavně na mokrý nohy. Jirkovi se povedlo rozdělat ohýnek, tak to nakonec dopadlo super a trochu jsme si i ty nohy zahřáli :o) Noc byla v pohodě a ráno jsme vstávali až někdy kolem deváté. Neděle ráno, to byla snídaně, sušení spacáků, balení stanu a hurá přes pole do toho nejhustějšího mladýho a mokrýho lesa, kterej si můžete představit :o) útok na pevnost Adam zahájen… našli jsme i správnej směr a Jirka to vzal přímo ztečí, přes potok a durch let k trafostanici… a taky rovnou k psinci… to vám byl řev, no a my dva? Otočka na místě a tradá pryč :o) pak sme to zkusili z druhé straně po silnici, že to vezmem odbočkou nahoru a Adama holt asi nedobudem, ale oni ti mrzáci měli závoru z druhé strany taky tak blbě, že se k odbočce moc dostat nedalo. Což nás už netrápilo, vzali sme to rovnou do kopce do lesa a na cestu se napojili o kus výš :o) Hledali sme teď 46 a našli sme ji. Měli tam návštěvní knihu, tak sem do ní napsala naprosto neoriginální větu a šli sme dál. Mysleli sme, že víme, kde je 47, ale spletli sme si ji z kopce s malým bunkříkem, takže sme opravili kurs a 47 nakonec našli :o) Jinak až budem dobývat Adama podruhé, půjdem od té 46 přes pole útokem :o) Pod 47 jsme slezli dolů z kopce do Petrovic na zelenou značku a šli po ní asi 50 metrů, pak sme to zas vzali rovnou přes louku kolem betonovýho pásu k silnici a nad ní jsme našli 48. Po cestě dál a přes pastvu obehnanou funkčním ohradníkem (Jirka by mohl povídat :o)) pak na dohled od sebe stála 49 a 50. Obešli jsme rožek pole plnýho močůvky, prošli se po betonovým pásu a došli k lesu, kde hned na kraji stála 51. Pak sme se vydali najít 52…no, to byl těžkej kufr… lítali sme po lese jak pitomci :o) No, nakonec jsme se řízením osudu ocitli u 53a a 53b těsně na hraně svahu nad řekou. 52 jsme oželeli, museli bysme zpátky do pěknýho kopce. Od 53 jsme se vypravili tak nějak cestou necestou, Jirka našel správnej směr dolů k řece a za chvíli jsme byli na pohodlné cestě podél řeky směrem k Pašerácké lávce. Tak jsem se nechala ukecat a vyfotit. Lávka byla fajn, ještě lepší byla voda a ryby a vůbec to byl pěknej pohled. Po druhé straně jsme šli už po pohodlné cestě k 54, což je první bunkr rokytnické linie :o) a poslední na naší výpravě :o) Prošli jsme kolem skály, kde přebýval kdysi jeden loupežník, Jánošík Orlických hor… ale na to jméno si teď fakt nevzpomenu… ani kdybyste mě zabili, sorry…napadá mě něco jako Landříček, ale to je asi blbost :o) Pak jsme došli k dětskýmu táboru u Klášterce a po silnici až do Klášterce k mostu do hospody U mostu. Teda napřed jsme šli na zastávku zjistit co nám jede. Nic moc nejelo a tak Jirka zbuntoval svýho bráchu, který s rodiči přebývá nedaleko, aby pro nás za hodinku dojel a odvezl nás do Letohradu na vlak. Hodnej brácha, já bych se na nás sice taky nevykašlala, ale nárok na to měl :o) V hospodě jsme dali smažák a pivo a pak už na nás čekal brácha s autem. Vlak jel na čas, v Ústí nad orlicí jsme jednou přesedli a já skoro celou cestu prospala, no, Jirka tak trošku taky :o) Někdy v sedm jsme dorazili do Brna. Byla to moc fajn výprava a i ten déšť a mokro v botách to nemohly nijak zkazit :o)) Důležitý je vyrazit se správnejma lidma :o)
7.-8.6.2003 Studenec – Trnava – Vladislav
A byl výlet… jela sem já a Egi a Undy a Máša… to jsou dva lidi a dva psi. Výchozím místem měl být Studenec u Náměště a taky jím byl, akorát sme tam nedojeli vlakem, jak bylo plánováno, ale autem, protože nás tam svezla Egiho kamarádka PraPetra. Takže jsme vyskákali z auta, na poli u nádraží jsme snědli buchty ke snídani a Egi přeplánoval původní trasu. Důvod k protestu nebyl, plán odsouhlasen a tak sme vyrazili pomalým tempem po zelené značce k rybníkům. Rybníky jsem chtěla vidět já. Tak říkající z nostalgických důvodů. Cestou jsme oba fotili jako šílení…já kde co a Egi kytičky a motýlky a taky kde co. On fotil na digitál, takže hned věděl co z toho bude, já fotím na film, tak se musím nechat překvapit :o) U rybníka jsme se složili na zem a koukali na hafany, jak blbnou. Já koukala na nádherný potápky roháče na vodě, jak spolu dovádějí :o) Prostě idylka :o) Sunuli jsme se dál po zelené až do Pozďatína a pořád dál. Cestou jsme drobátko ožrali alej třešní :o) Koukali jsme na Budišov a nakonec sme se doštrachali do dědiny, jejíž název si prostě nepamatuju. Až se podívám do mapy, tak to sem dopíšu. Každopádně jsme měli velikou žízeň a hospoda byla zavřená. Měli otevřít až večer, ale naštěstí se tam zrovna zjevil hostinský, tak nám otevřel a natočil nám dvě studený kofoly :o) Pak jsme se štrachali dál po modré značce směrem na Trnavu u Třebíče, kde to Egi zná. Kousek před Trnavou je rybník, který se jmenuje Veselý. Tak tam jsme se složili k zemi pod stromama na pěkným místečku a Egi usnul. Tak sem si hrála s hafanama a odpočívala taky. Někdy v pět odpoledne jsme si ohřáli na ohýnku brgul a měli jsme se dobře. Vyrazili jsme do dědiny na pití. V hospodě měli ZONku, tak jsme ji do sebe lili po litrech. Jediným zpestřením bylo, že šílená Máša málem uškubla kus šatů nevěstě, která byla do té hospody unesena ze svatby. Ale jinak se nic moc nedělo. Spát jsme se rozhodli u toho rybníčku, protože to místečko bylo moc fajn. Cestou z dědiny Egi zazvonil na svoje staré známé, tak jsme ještě dostali bábovku a kafe :o) Byli to správně šílení venkovani. Já mám lidi z vesnice ráda, ale tihle mě fakt dostali, řehtala sem se pak celou cestu k rybníku :o) U rybníka se zrovna houfovaly malý žabičky, tak sme je s Egim překračovali, ale všechny to asi nepřežily. Už se skoro setmělo, tak jsme postavili stan, Egi vyrazil pro dřevo a já pro vodu. Psi dostali nažrat a pak už se udělal ohýnek a pekli se špekáčky :o) Moc fajn to bylo :o) Egi myslel naprosto na všechno, takže vytáhl z batohu ještě i dvě kofoly :o) Uplácali jsme ohýnek a šli spát. Já, Egi a pak psi. Mě si na spaní vybral Undy, v noci jsme spolu párkrát „bojovali“ o místo a ráno mi spal tak říkajíc na hlavě. Mášena mi nakonec ráno funěla do ksichtu, takže děsná romantika :o)) Ráno jsem vstávala s hafanama asi tak dvě hodiny před Egim, ale s tím se počítalo. Místo snídaně jsme rovnou udělali oběd – další brgul na ohýnku a vyrazili jsme po modré značce k rozcestí Kobylinec a od blízkého lesa jsme chtěli jít po polní cestě do Hostákova. Jenže polní cesta nebyla, nebyla tam co měla být podle mapy. No, tak sme přešli přes louku, pole, pole kukuřice a nakonec jsme do Hostákova došli taky. V Hostákově měli zavřenou hospodu a ani nám ji neotevřeli, tak sme se složili do stínu pod stromem a koukali na zničený hafany. Chyběly už jen tři kiláky do Vladislavi na vlak. Stihli jsme vlak v 16.06 a všichni jsme v něm usnuli. V Brně sme se rozloučili a hurá domů. Byl to super odpočinkový víkend :o)) Jediný co mám z víkendu divnýho jsou trochu spálený ramena a na nohách vypálený sandály… zas budu celý léto vypadat jako blbec :o)
31.5.-1.6.2003 Žamberk a Bermudský trojúhelník
Vyjela jsem si na výlet, pěkně sama a do míst, která z části znám. V sobotu odpoledne jsem s malou letní polní nastoupila do vlaku směr Žamberk. Po menších problémech cestou (jaksi se o hodinu opozdil jeden přípoj) jsem dorazila asi v 19.15 hodin do Žamberka na nádraží. Protože už bylo stejně na všecko pozdě, tak jsem se rozhodla projít dvě místa v Žamberku, kde to mám ráda. Šla jsem přes místní letiště a pak ještě k rozhledně Rozárka. Pak jsem se dostala konečně do města, kde jsem se připojila k všeobecnému veselí, vypila jsem pár piv… teda pár párů piv, abych byla přesnější :o) a protože jsem se chtěla vyspat, tak jsem o půlnoci rozhodila spacák a celtu v parku u zámku hned pěkně zkraje. Jo, mohla sem se dohrabat až k altánku, ale po těch pivech v noci… no, blázníte?? :o)) Tak jsem usnula a asi za hodinu jsem se vzbudila, protože pršelo. Ne moc, ale ani ne málo. Cosi v mém mozku mi řeklo, že je potřeba udělat 4 obvyklá opatření pro tento případ: 1. urychleně vyhrabat z batohu igelitové pytle, do jednoho dát batoh celý, tak jak je; 2. urychleně se vyzout bez ohledu na situaci a dát boty do druhého igelitového pytle, aby zůstaly uvnitř suché; 3. mobil přesunout tak, aby zůstal na těle, ale v suchu; 4. boty v pytli si dát pod hlavu, batoh v pytli přišoupnout k celtě a celtu přetáhnout přes hlavu, bez ohledu na to, že budou koukat nohy… těm už to bylo stejně jedno a ráno je čekaly suché čisté ponožky…. tak a spala sem dál asi do pěti do rána, kdy už začínala být zima na tu půlku člověka, kterou jsem měla ve vodě, takže před půl šestou jsem se vhrábla z pod celty. Už nepršelo, jen kapalo ze stromů. zabalila sem pěkně batoh, přezula fusakle a přehodila přes sebe pláštěnku a byla sem ready na cestu a spokojená jako želvička :o) Vyrazila jsem přes náměstí po červené značce do Kláštěrce nad Orlicí, přes Panskou dolinu a osadu Zakopanka. Byla to pěkná cesta. Sem tam vyskočil někde ušák, vyplašila jsem i dvě srnky :o) Ptáci řvali jako o život. Cestou jsem si chtěla vyfotit krávy a při té příležitosti jsem se opřela zcela nechtěně o ohradník. Hm, fajn zážitek, ještě, že mi to nezkratovalo baterku ve foťáku, kterej jsem měla v ruce :o) V Klášterci jsem byla oproti plánu už za dvě hodiny, tak jsem si tam vyfotila kostel a jednoho koníka, který se tam pásl a vyrazila jsem po modré značce do Kunvaldu. No, šla jsem trochu pomaleji než ráno, protože bylo zbytečný tak letět :o) Cestou jsem zažila pár děsivých chvilek s 30 býků… jo, prostě po mně šlo 30 býků, naštěstí nebyli tak vyblblí, aby šli přes ohradník. Prostě si to představte, jdete, sami, asi 150 mterů od vás leží a postávají býčci za ohradníkem… najedou všichni stojí a mašírují v řadě za vámi, přeskáčou přes potok a nakonec stojí těsně u ohradníku u cesty a zírají na vás z metru jako čestná stráž a když minete posledního, tak se vydají hromadě za váma. No, naštěstí už nebyli tak mladí, aby nevěděli co je to ohradník, takže zůstali, kde měli, ale chvíli sem si tím moc jistá nebyla, když se všichni řítili k cestě :o) Pěkně sem se vyděsila a taky sem zapomněla odbočit po značce, což mi ale bylo fuk, tušila jsem, kam mám dojít a vedlo tam hodně polních cest, tak jsem do Kunvadlu došla i tak. Akorát teda na jiný místo než bylo v plánu… no, udělala sem si tam na zastávce u Konzumu piknik a sledoval místní život. Zjistila sem například, že místní občané přímo příkladně třídí odpad a vozí ho do oddělených kontejnerů. Pak jsem vyrazila nahoru do Kunvaldu. Ona je totiž sice krásná vesnice, ale děsně roztažená a rozsáhlá, takže místní se tu pohybují buď na kole, autem nebo traktorem. Já šla pěšky a byla sem asi divná, ale to už tak bývá. Doštrachala jsem se k památníku J.A.Komenského a Domku na sboru a pak ještě dál k jakési lípě a pak sem tiše omdlela na takovým vrchním náměstíčku u pošty a u střediska a možná i u školy…. teda to nevím jistě. Složila jsem se tam na lavičku a prostě sem se rozhodla, že si tam hodím šlofíka, pěkně na sluníčku. Bylo to úžasné :o) No, co se stalo pak, to asi ještě dlouho nepochopím. Potkala jsem tam kolegu z práce. Věděla jsem, že tam „někde“ o víkendu budou, ale ani ve snu mě nenapadlo, že v takový roztahaný vesnici na něj narazím. Teda spíš on na mě, já bych si ho asi přes ty zavřený oči nevšimla :o) Pokecali jsem v krátkosti o mých zážitcích a on pokračoval v jízdě na kole (jak jinak, když je to domorodec? :o)) a já pěšky (jak jinak, když sem divný kachně z Brna? :o)) Do Žamberka jsem došla kolem půl druhé, což bylo tak 2 hodiny času do vlaku, kterým jsem měla v úmyslu jet. Tak sem si narazila walkmena a zalomila sem se tam na lavičce opřená o batoh. Cesta domů byla v pohodě, povedlo se mi v narvaným vlaku najít místečko k sezení, takže jsem mohla pokračovat ve spaní až do Brna. Tradá a byla sem doma. Vyházet a vyprat a usušit věci… jo, zlikvidovat jeden puchýř na noze a taky vlídně promluvit s kolenem, který je pěkně nasupený… to všecko je už hotovo. V sobotu jsem ušla asi 5 km a v neděli regulérních 30+ km. Nohy mě nebolí. Bylo to moc fajn :o)
9.5.-11.5.2003 Suchdol nad Lužnicí a okolí
Tentokrát výlet domluvil Myšák s Egim. Egi chtěl
vyrazit už ve středu večer, ale byl jedinej, kdo mohl mít v pátek
dovolenou, takže jel sám jako průzkum. Měl jet původně s Ťapinkou, ale ta
se zasekla na návštěvě v Praze, takže jí zůstali na krku psi a vzkaz, že
jestli chce jet v pátek s náma, tak ať nám zavolá. Zavolala.
Domluvili jsme se na odjezdu v 17.35 z Brna vlakem se třema přestupama
do Suchdolu nad Lužnicí. Ťapinka táhla stan a dva psy. My jsme táhli svoje
věci. Čas příjezdu byl ve 23.04. Na nádraží v Suchdolu na nás čekal Egi a
odvedl nás bahnem a vodou na pěkný místečko, kde jsme přenocovali. Opravdu to
bylo fajn místo. My s Myšákem sme spali v dřevěném přístřešku na
podlážce pod střechou a Egi s Ťap a psama ve svém stanu kousek vedle.
Dopoledne jsme se najedli a kolem poledne jsme vyrazili hledat hospodu. Našli
jsme. V hospodě pitomá čuba Máša roztrhla nohavici servírce. Blbá situace.
No, putovali jsme dál přes osady Benátky a York směrem k Londonu. Chvílema
jsem se nechala táhnout od pejsků, docela mě to bavilo, nevím, jakej názor měli
oni :o) Egi vytyčil cíl, respektive místo dalšího noclehu. Napřed nám to
připadalo nereálné se tam dostat, ale povedlo se. Na spaní jsme si vybrali
odbočku od cesty na mechu. Ťapinka si našla parádní kopeček mechu pod hlavu a
tak tam postavili stan. My jsme si vyhlídli místo hned vedle na mechu a
vyrobili tam za posměšných poznámek Egi a Ťap igelitovo-celtový přístřešek.
Batohy a boty přišly zabalit do igelitových pytlů, které jsem za tím účelem
nakoupila v Brně. Zalezli jsme pod celtu a spali. V noci začalo
pršet. Napřed trošku, pak víc. Bylo jasný, že holt nebudeme ráno v suchu jako
Egi s Ťap a pejskama. Myšák byl trochu hysterickej a pořád sebou mlel, což
si myslím, že přispělo k jeho ještě většímu namočení. Navíc se ukázalo, že
jeho spacák je schopný absorbovat vodu až moc rychle, na rozdíl od mého. Věděla
sem, že už taky ležím ve vodě a jediný co bude suchý jsou záda a břicho, kde
sem měla smotaný kalhoty s mobilem. Ten musel přežít :o) Musím říct, že i
v takové situaci se mi dařilo celkem dost spát, nebýt Myšáka, kterej se
furt vrtěl a panikařil, tak bych to snad i zaspala :o) No, v šest ráno už
bylo dost světlo na vstávání a hlavně už nepršelo, jenom kapalo ze stromů, což
bylo už v pohodě :o) Tak sme vylezli a zrušili náš domeček :o) Já měla dva
cíle: vyčůrat se a pak se hned převlíct do suchých věcí z batohu. Batoh a
jeho obsah byl naprosto v pohodě a boty taky. Takže mně bylo za chvíli
fajn a byla sem připravená začít balit mokré věci. Myšák se večer moudře
převlíkl do čistých a suchých věcí… takže holt zůstal mokrej… teda částečně.
Nakonec se taky měl do čeho oblíct. Sbalili sme mokré věci (nemělo cenu čekat,
že by snad v tom lese uschnuly) a napsali vzkaz těm dvěma ve stanu,
protože ti chrápali pěkně v suchu. Cílem byl Chlum u Třeboně a jakákoliv
doprava domů :o) Jestli se s Egim a spol ještě potkáme jsme nechali náhodě
:o) Rozhodně se nám nechtělo čekat do odpoledne než se vyspí, chtěli jsme být
večer v sedm doma. Došli jsme do Chlumu a vypravili se ještě kousek zpátky
do hospody, o které nám Egi povídal. Měli zavřeno, tak jsme před hospodou
poseděli a zjistili možné odjezdy autobusů a vlaků… bohužel se pak ukázalo, že
slečna na informacích byla úplně blbá, ale to je fuk. Tak jsme pomaličku
vyrazili do města. Prošli jsme městem a cestou jsme pořád zkoušeli zavolat
Egimu nebo Ťapince, což se nedařilo. Nakonec byl Myšák už tak uchozenej, že jsme
našli autobus na pár kiláků vzdálené vlakové nádraží a rozhodli se na něj
počkat. Najednou volal Egi, že čekají na ten samej autobus, akorát o zastávku
jinde ve městě. Tak jsme se s nima přece jen setkali. Na uvítanou nám
vynadali, že jsme odešli a nechali je bez vody na pití. Netušila jsem, že už
žádnou nemají. Jsem asi víc samostatnej hráč, takže se starám o sebe, případně
o nejbližší což byl tady na té výpravě Myšák. Neřekli, že nemají a tak to tak
dopadlo. My měli vody všude dost, takže nás nenapadlo, že má někdo žízeň :o) U
nádraží jsme zapadli do hospody a najedli se. Pořádně :o) Pak už jel vlak do
Veselí a po přestupu jsme jeli až do Brna. Já jsem cestu prospala. Ostatní
hráli karty a já držela psy, aby nelezli cizím lidem pod nohy. Domů jsme dorazili
před půl osmou, vyházeli jsme věci z batohů, vlezli do sprchy a šli
spáááát :o)) Tak to byl úžasně šílený výlet.
4.5.2003 Náměšť nad Oslavou – Březník – Kralice nad
Oslavou
Zase to začalo stejně. Chtěla sem někam jet, tak sme jeli
:o) Myšák sice děsně brblal, že musí vstávat na vlak a chodit a tak vůbec, ale
jel. Vyrazili jsme vláčkem do Náměště nad Oslavou. Z nádraží jsme se
vydali po červené značce k řece. Svítilo sluníčko a dobře se šlapalo.
Kolem řeky jsme šli následováni skupinkami jiných turistů. Asi kolem oběda jsme
vylezli na zříceninu hradu Lamberka. Byl odtama pěkný rozhled. Z Lamberka
jsme se rozhodli dojít na rozcestí Pod pastýřkou, kde jsme přešli na modrou
značku. Cestou jsme málem zakopli o hnusně načnutou zdechlinu muflona… prostě si
ležel zdechnujtej uprostřed cestičky, blbější místo už si vybrat nemohl. Když
sme došli do Březníka, tak už bylo dost vedro, tak sme hledali hospodu.
Hledali, hledali, nenacházeli, ale našli :o) Dali sme si pivko a vyrazili jsme
na vlak do Kralic. Nakonec jsme do Kralic přišli moc brzo, takže jsme si dali
ještě další pivka v místní knajpě (měli Barona Trencka, což je 14 od
Starobrna). Vláček nás dovezl do Brna kolem šesté večer a o cestu domů
z nádraží se nám postaral Myšákův kolega, který chtěl půjčit klíče od
kanceláře :o) Byl to fajn výlet :o)
27.-29.12.2002 Třeboň
Chtěla jsem někam jet. Chtěla jsem jet do Třeboně a Myšák
neprotestoval. Před Vánocemi jsem objednala na dvě noci pokojíček v hotelu
Bílý koníček v Třeboni a
v pátek 27.12.2002 jsme vyrazili vlakem do Třeboně. Jeli jsme tam jen tak na výlet, na
pěkný víkend :o) Pokojíček byl fajn, v restauraci byl pořád stejný super
pan vrchní, takže se nic nezměnilo :o) Prochodili jsme Třeboň, protáhla jsem
Myšáka mně známými místy. Dovlekla jsem ho i ke Schwanzerbergské hrobce :o)
Navštívili jsme nádvoří zámku i Pivovar Regent. U zámku jsme zahnali do kouta
páva, abych ho mohla vyfotit :o) V sobotu večer byla na zámku slavnost –
příjezd jakejchsi hrabat na zámek kočárem, no, kdyby nebyli lidi pitomí, tak to
mohlo být fajn :o) V neděli jsme královsky posnídali – hamendeggs, džus,
presso, palačinky, pivo… vrchní ani nemrknul a nosil a nosil a usmíval se :o)
Jediná věc, která byla divná, byly postele – byly prudce moderní
s pružinovými matracemi, problém byl v tom, že si myslím, že jim
chyběl horní vrstva, protože ty pružiny solidně lezly ven… ráno sem měla zadek
samý kolečko :o)) V neděli jsme se zas vypravili domů :o)) Ráda bych to
zas někdy zopakovala…