Bunkrmanie pokračuje (7.-10.11.2003)

Jo, tak sem zas vyrazila na hory. Jela jsem zase hodně brzo v sobotu ráno. Opravdu hodně brzo. Pěkně vláčkem. A jeje, zase nejsem stavu napsat nějakou delší větu. No, snad se to časem spraví. Takže sem jela na hory, tentokrát s takovou smrtelnou trojkombinací „koleno, rameno, stan“. Koleno, to je jasný, to nemusím vysvětlovat, rameno mi vyhodila před týdnem kráva Kikina, když laškovně pohodila hlavou a stan, ten sem sebou vezla, protože sem měla spát venku a pod celtou na horách už moc fouká, tak sem si sebou vezla „domeček“. Všechno se mi to zase jako zázrakem vlezlo do mé maličké Gemmy 35 Life a tak sem jela.

Začátek výsadku byl v Hronově na milém nádražíčku, které už znám. Dohrkala jsem tak vláčkem asi kolem půl desáté dopoledne s celou výzbrojí a výstrojí a taky placačkou rumu. Prostě po poslední výpravě na hory už nic nenechávám náhodě :o) Vyrazila sem přes bunkříky T5 směr Pavlišov. Nějak převratně jsem se nezdržovala, prostě sem si pěkně šla a koukala kolem sebe. Nevyšla předpověď počasí a to bylo úžasné, protože nevyšla tím správným směrem. Bylo krásně :o) V Pavlišově sem okoukla 92 a 91. Jo u 93b sem si zavzpomínala na jednu letošní noc. Pak sem těžce ujížděla na bahně a snažila sem se nemít špinavej i zadek. Nějakej trouba totiž projel cestu kolem 90 traktorem a bylo to tam zajímavý. No, pak sem se znovu přesvědčila o tom, že od 88 k 86 vede úžasná pohodlná cesta a od 86 dolů do Bělovsi taky. Minule sme tam s Pavlem prolezli smrkovým lesíkem. Když sme se tak drali durch ty smrčky, tak sem si vzpomněla, na stejnou akci s Jiříkem u tvrze Adam, akorát tam byly ty smrčky ještě mokrý po dešti. V důsledku je to ale jedno, jestli si vyšvihnete oko suchou nebo mokrou smrkovou větvičkou :o) No a najednou sem byla v Bělovsi :o) To je skoro jako v Náchodě. Pěkně sem se doštrachala kolem fotbalovýho stadionu k mostku u lázní a šupito presto pěkně do kopce směr Březinka. Cestou sem našla minule minutou 83. Nechápu, jak sme ji s Pavlem mohli přehlídnout, vede k ní fajnová cestička. No, pak útokem přímo na Březinku a dál na Dobrošov.

Jak sem se tak vyháčkovala na ten kopec, tak se mi začalo chtít nejen čůrat. No, jasný vím, kolik z vás si řekne „Káčo, to nemůžeš rovnou napsat, že se ti chtělo s*át?“ No, můžu, ale …že jo… Hm, děsná situace. Možná si říkáte proč problém, když sem byla v lese. Jenže ono je to tam přece jen turistickou atrakcí a bylo moc pěkný počasí, takže se tam rojilo docela dost lidí. Hrůza. Co s tím? Složité to bylo, naštěstí nikoliv neřešitelné :o) Na Dobrošově sem byla v poledne. Docela dobrej čas z Hronova. Pak hurá přes Malinovou horu na Českou Čermnou k hospodě U Javora, co už není hospodou U Javora. Teď je to U Vlachů. Mají tam dva vývěsní štíty a vypadá to poněkud zmateně. Dál sem mířila do Borové. Tahle obec má hospodu v jednom baráku s Obecním úřadem, hm, taky dobrý. No a z Borové sem se jaksi ocitla v obci Dlouhé a tam mají hned na kraji moji oblíbenou sjezdovku. Jo, vím, že k 53 vede fajn cesta, jenže já si tu sjezdovku jaksi zamilovala a tak sem s tím proklatě těžkým báglem vyrazila zas rovnou nahoru kolem šlepru. U 53 doma nebyli a protože už bylo docela dost hodin (asi čtyři odpoledne) a ono se trošku brzo stmívá, tak sem se chtěla dojít na Skutinu ke 48, kde sem hodlala spinkat ve stanu :o) No, potkala sem krávu. Teda krávy, ale jedna byla taková zvědavější. Možná proto, že sem zrovna jedla za pochodu tatranku… krávy jí tatranky? Nevím, nedala sem jí kousnout, i když za mnou šla asi sto metrů. A jo. Třeba to byl bejk… já se vlastně ani nekoukala. Hm, možná bejci žerou tatranky. Ale to sem nezjistila, protože sem se nenechala od té krávy nebo bejka doběhnout :o) No a to už sem byla u 49 a hned kousíček od ní je 48, cíl mé sobotní cesty.

Tak sem postavila stan pěkně za bunkříkem a přemýšlela sem, v kolik má být to zatmění měsíce, abych si natáhla budíka. Zalezla sem do stanu a dala sem si baštu a chystala sem se zakutat ke spaní. No, byla zima. I ve stanu. I ve spacáku. I všude. Ale tak nějak sem se s tím už smířila, hřála mě myšlenka rumu, co mám v batůžku vedle sebe a povídala sem si s plyšovým káčetem na batohu. Neřeknu o čem… No, napsala sem pár SMSek a usnula sem. Pak mě málem trefil šlak. Někdo mi volal… Druhej den sem se za krásnýho slunečnýho ráno ocitla bez námahy až na parkovišti pod Masarykovou chatou na Šerlichu :o) Super, prostě to musíte mít dobře zařízený :o)

Jak sme tak dojížděli na to parkoviště, tak sem si všimla takovejch tří turistů, jak si to šinou kamsi. No, nicméně nás minuli na tom parkovišti a mazali nahoru po cestičce, po které sem měla namířeno taky. Koukám. Jiřík. Tak nějak mi došlo, že společnost mu dělá strejda s bratránkem. No, měla sem z toho menší záchvat smíchu. Takový náhody jsou děsná věc. Dala sem jim celkem náskok, protože sem cestou snídala sušenky a když lezete do kopce s těžkým báglem a ještě u toho jíte, tak nemůžete jít tak rychle jako někdo s malým batůžkem :o) Nicméně sem je skoro došla už cestou nahoru a to sem se celkem ještě kochala pohledem na mlhu v údolích. Byla šílená inverze a nahoře svítilo sluníčko jako o život. „Počkali“ na mě až u kiosku pod Velkou Deštnou. Jiřík tak trošku zíral… aspoň tak vypadal. Došli jsme společně k vyhlídce. Já se nahoru nehnala, protože sem tam letos byla už hodněkrát a mimoto mi v tu chvíli už statečně uhýbalo koleno a bylo mi všelijak. Jako vždycky druhý den na výpravě :o) Vyrazila sem sama dál, s tím, že mě dojdou, protože moje rychlost je nesrovnatelně menší než jejich. Došli mě až u Kunštátské kaple a druhé „loučení“ proběhlo na Pěticestí, kde sem měla v plánu zas já malé občerstvení. Tak sem do sebe nalila za dvacku pití a pomaličku sem se sunula dál. Batoh hozenej jen přes jedno rameno… vypadalo to divně, ale smrtelná trojkombinace už fungovala na plno :o) Rameno bylo šílený, koleno naštvaný a stan byl pořád těžší a těžší :o) Měla sem už jen jedinej cíl. Arnoštka. Výhled z něho za takovýho počasí. V tu chvíli sem netušila, že se na něm s těma třema ještě potkám. Došla sem na Anenský vrch a uvelebila sem se na báglu a koukala. A hele, kdo se to drápe nahoru?…:o) Nějak se asi zdrželi cestou, protože sem je předběhla, teda spíš předešla, o běhání se tu mluvit nedá :o) Ve čtyřech sme sešli ještě dolů z Anenského vrchu a já se na druhé křižovatce odpojila a zamířila sem směr Rokytnice, potažmo Pěčín po zelené. Jiřík se strejdou Honzou a bratránkem Markem šli dál přes Haničku domů do Kunvaldu. Tak tohle bylo odpoledne v neděli. Teď si dovolím vynechat 22 hodin času a hurá sem v Brně :o) Je pondělí v poledne a je mi přichcíple, skoro se nemůžu hejbat a sem samej modrák. Poprvé upřímně děkuju tomu, že opravdu hodně vydržím.