Takže zas byl víkend jako každej týden. Tahle výprava byla
tak trošku jiná, trošku smutná, trošku veselá. Povídání vám napíšu ze dvou
pohledů, ten první bude takovej ten cestovatelskej, na kterej ste zvyklí a ten
druhej nedoporučuju číst slabším povahám. Takže ještě pro info předesílám, co
je to Cihelna. Cihelna je akce u bunkru KS-14 U cihelny kousíček od Králík,
akce plná předvádění vojenské techniky a hlavně i bojových ukázek s tankama
a dělem a tak vůbec :o) Takže jak jste asi pochopili, tak tenhle víkend nebude
jinej, ale bude zas o bunkrech. Vyrazila sem v pátek 22.8. už odpoledne,
protože sem si vzala v pátek dovolenou, abych mohla zařídit pár věcí a
vyrazit na výpravu dřív než obvykle. Jela sem sama, tenhle víkend sem sebou
nikoho nechtěla, protože proto. Vláčkem sem dojela do Hanušovic, tak, kde
dělají pivo HOLBA. Měla sem asi hodinu a půl čas na další vláček, tak sem si
dala pivko a ejhle, přisedli si ke mně takoví dva v maskáčích, táta se
synem a smrděli bunkrama :o) Taky že jo, dali sme se do řeči. Byli z Ostravy
a mají hodně společného s MO-5, takže mi dali i telefon a asi mám v Ostravě
kamarády :o) Vláček mě odvezl na Červený potok. Tam sem vystupovala už za šera
a protože sem chtěla ještě dojít na kopec Maliník ke KS-2, tak sem se rozhodla,
že vyzkouším GPSku a data, který sem do ní naťukala cestou ve vlaku. Takže
šipka ukázala směr a tradá :o) Přešla sem přes řeku, přes pole, přes bahno a
pastviny pro krávy… teda to bahno asi nebylo jen bahno :o) No, každopádně sem
si ustala pod KS-3 na okraji lesa, na kopci, odkud sem čekala pěknej výhled.
Bylo to tam takový strašidelný, děsně sem se tam bála. Ničeho konkrétního, ale
bála. Byla jasná obloha, takže sem koukala na velikej kus oblohy a na ty kvanta
hvězdiček. Kolem furt něco lezlo a šustilo, nakonec šli kolem dva nějací blázni
s baterkou a málem mi šlápli na nohy. Děsně se lekli, já ovšem taky. No,
protože sem sebou táhla flašku finské, tak sem jí přes noc trochu upila a
těšila sem se na sluníčko na ráno. Vylezlo v šest, tak sem se vrhla na
snídani a pak už sem vyrazila kousek do kopce kouknout na KS-2 a zbytky KS-3.
Pak dolů s kopce přes KS-4, kde se ještě spalo a po betonovým prahu přes
potůček ke KS-5 U potoka. Tam bylo lidí jako na Svoboďáku a chystali se na
návštěvníky. Ocitla sem se tam ve víru událostí ještě s jedním klukem,
kterej došel z druhé strany. Tak nás vzali na sólo prohlídku jako první za
ten den a ukázali nám úplně všecko co tam mají :o) Pěkný to bylo. Pokecali sme
pak ještě venku nad GPSkou a tak různě. Já šla dál ke KS-6, kolem které sem šla
už večer. KS-7 stojí pak u letiště Červený potok a je dost rozbitá teda. Na
letišti se chystaly ultralighty, které budou asistovat při akci Cihelna, takže
tam bylo taky pár lidí :o) Cesta pokračovala dál ke KS-8 U nádraží. Tam sem zas
potkala toho kluka od KS-5 a dali sme se víc do řeči. Jmenuje se Petr a je z Prahy
a je šílenej do všeho kolem armády, všecko fotí a dělá si takovou velkou
sbírku. U KS-8 byla i expozice a předvádění současných chemických jednotek AČR.
Na prohlídku sme šli zas s Petrem sami, takže sme zas viděli víc než
normální návštěvníci :o) Mají tam zajímavou a pěkně udělanou maketu 4 cm kanónu.
Petr na něj zíral jako šílenej. Nechtěl mi pak věřit, že na Březince ho mají
novej funkční :o) Byl si ho blázen fotit v muzeu v Praze. No, z KS-8
sem šla najít KS-9 a Petr vyrazil hned na 12b na kopec. 9 sem našla v remízku
asi 150 m od silnice na Králíky. Bylo tam kopřiv, že sem tak poplálená už
dlouho nebyla. A vyrazila sem na kopec za Petrem k 12b. Tam mají vchod
přes diamanťák (diamantový příkop=příkop pod hlavními střílnami bunkru, kam
padaly vystřílené nábojnice a ústily tam granátové skluzy, obvyklá hloubka cca
3,10-3,70 m). Prohlídka byla fajn. Mají tam jediný původní zachovaný zvon na Kralicku.
S Petrem sme se dohodli, že půjdem chvílu spolu a prozkoumáme tvrz Hůrka
na protějším kopci. Takže sme šli přes pole dolů k silnici a pak po cestě
k objektům KS-11, což byl pěkný dělostřelecký srub. 10 sme chvíli hledali.
Byl z ní pěkný rozhled a Petr si tam našel na focení větrací zvon. Pak sme
prozkoumali 13 a 12 a zamířili sme po silnici dolů ke Králíkům ke vchodovému
srubu 12a. Tvrz Hůrka je v rukou AČR, takže podzemí není přístupné a
vchodový srub je nepřístupný a zabudovaný do baráku, podobně jako na tvrzi
Hanička. Tady sme se s Petrem rozdělili, on šel do Dolní Moravy pro auto a
já pokračovala dál do Králík. Na náměstí sem si koupila zmrzlinu a vyrazila sem
ke KS-14 na tu velkou akci :o) Vstupné bylo 80 Kč a bylo se na co koukat.
Nafotila sem všecko co se dalo a asi po dvou hodinách sem se pomalu vypravila
pryč. Cihelna už končila a davy se hrnuly k autům. Já odbočila směrem ke
KS-15 U lípy. Měli tam otevřeno a byli fajn. Průvodce byl v dobové uniformě
a nakecal toho děsně moc. Od KS-15 sem přes pole a dva trojitý funkční ohradníky
došla k 16. Ta je vycpaná slámou a dost zabordelená. Pak sem lítala chvíli
po silnici a hledala správnou odbočku přes vodu. Nakonec mi poradil fajn
chlápek z místního statku a ukázal mi cestu přes jejich pole k lávce přes
potok. Cestou přes pole mě málem svalil na zem vlčák, kterej byl tak přítulnej,
že paní ani nemusela říkat ať se ho nebojím :o) Přes lávku sem došla k cestě
a po cestě k 17. Je počmáraná a rozbitá. Pak kolem hřiště přes pole se dá
dojít k obci Dolní Boříkovice. Kousek před kostelem je schovaná v houští
18. Kolem Kostela dolů k silnici vede cesta, u silnice byla hospoda, ale
zavřená. Tak sem to vzala na protější kopec, protože „tam“ někde má být 19.
Netušila sem kde, protože podle mapy se to najít nedalo a souřadnice 19 pro
GPSku sem neměla. Taky už sem chtěla jít spát. No, tak sem vylezla do kopce po
louce až k lesu a lítala sem tam až sem našla dva řopíky, co byly na mapě.
Tak sem tam lítala dál. Pak už sem měla vyhlídnutý místo na spaní a hledala sem
dál tu 19. A našla. Fotka z jedné strany. A pak sem šla kouknout ze spodu.
Zírala sem do jedné střílny tak usilovně, až mi z toho ujela noha a já
hodila šipku i s báglem do diamanťáku. Ne, nebojte, nebyl prázdnej, to
bych to tu asi už nepsala. Byl asi do půlky plnej bordelu a pak asi ještě metr
nad to byla voda, děsně špinavá. Tak do toho já sem vlítla po hlavě v celé
výstroji a výzbroji. Odborně se tomu říká „situace na h**no“. První sem se v rámci
topení se zbavila báglu ze zad, pak sem zjistila, že mi tam někde dole drží
jedna noha. No, když se mi povedlo na tý ujíždějící hromadě bordelu postavit,
tak sem vyhodila ven mokrej bágl a začala tahat věci z kapes. Všechno bylo
v igelitu, jak mám naštěstí ve zvyku, ale přece jenom… GPSka letěla do
trávy, pak doklady, napsala sem v tu chvíli jednu jedinou SMSku, takovou z leknutí
a ze zoufalství, protože bylo jasný, že vylézt bude problém… byla blbost čekat
odpověď, takže mobil letěl za GPSkou. Těch x-minut snažení bylo o držku, nebylo
se totiž od čeho odrazit. Nakonec sem si ten bordel pod tou vodou pod nohama
trošku poskládala a jaksi se mi povedlo vylézt. Fakt netuším jak a opakovat ten
pokus nemíním. Takže sem byla mokrá, vyděšená jako vyvoraný kachně a byla mi
děsná zima. K tomu sem měla všechny věci mokrý a večer na krku. No,
nepřeju vám tenhle zážitek. Jo, foťák měl štěstí a zůstal suchej, ale spadl na
beton bez obalu a teď v něm něco štěrchá, ale fotí. Vrátila sem se na
vyhlídnutý místečko na spaní, zase u lesa a na kopci. Vyházela sem věci z báglu
a čistou vodou sem umyla sebe a ty nejvíc zlikvidovaný věci. Jídlo umřelo, teda
pokud sem nechtěla jíst samotnou paštiku… Tak sem čekala… až budou hvězdičky a
bylo mi smutno a zima. Zlikvidovala sem
za noc zbytek finské a namlouvala sem si, že je mi určitě tepleji. Ráno s prvním
sluníčkem sem vyrazila na cestu, abych se zahřála. Už v sobotu sem se
rozhodla, že vynechám tvrz Bouda a čísla 25-30, protože to máme prolezlý teď o
prázdninách s Jirkou a taky tam budou tenhle víkend davy lidí. Takže sem
se vypravila do kopce k zelené značce a po ní sem šla po pohodlné cestě do
Lichkova. Tam sem se chvíli sušila, pak sem šla dál po silnici k 31 a 32.
Tam se ještě spalo, tak sem si udělala fotku a pokecala s lesákama, kteří
si tam vařili snídani. Došla sem do Mladkova a v místním obchodě sem si
koupila novou vodu a jídlo a hurá do kopce. (Jiříku, my museli být posledně z té
hospody děsně veselí, protože ta červená značka z Mladkova vede úplně
jinudy než sme ji hledali…:o)) Koukla sem na 35 a došla sem k 36. Tam se
ještě taky spalo :o) Ale u 37 už sem našla činorodé lidičky a ti mě vzali
dovnitř nakouknout, takže sme pěkně pokecali a já šla dál k 38 a pak kolem
Adama. Tentokrát sem tvrz Adam obešla
zprava a stálo to za to, ten rozhled co je z toho kopce mě málem
posadil na zadek. (Tady by se někomu moc líbilo :o)) Seběhla sem dolů po poli…
teda spíš slezla, protože mám z toho koupání v háji kotník… a už sem
byla u 46, kde byli bráchové taky doma. Vzali mě dovnitř a pokecali sme a já
pak šla už pěkně po číslech přes 47 a 48, přelezla sem jeden známý ohradník
(tentokrát byl vypnutý :o)) k cestě ke KS-49 a 50. Pak sem šla po poli,
který minule smrdělo močůvkou a kolem baráku na samotě sem došla na kraj lesa a
objevila se u 51. Pak to začalo. Hledání 52, akce dvě. Našla sem linii LO a šla
po ní. GPSka nebyla v lese pouřitelná, takže zbývaly oči a mapa. Mapa byla
tak k ničemu,protože na ní nejsou všechny řopíky (ŘOP = malý bunkříky vz.
36 a 37). Já sem zabloudila a to tak, že hodně. Byla sem tam sama a pěkně v háji.
No, nebála sem se, že bych nakonec někam do civilizace nedošla, ale bylo mi
dost neveselo. Nakonec už mi byla 52 ukradená i když vím, že směr sem měla
dobrej a musela sem ji mít na dosah. Jediným přáním bylo najít 53a a 53b a pak
cestu, kterou Jiřík minule našel dolů k řece. To se mi asi po hodině
a půl povedlo. Hurá. Našla sem i tu stejnou cestu dolů a u řeky už mi bylo líp.
Došla sem k Pašerácké lávce a kousek za ni na svůj oblíbený placatý šutr v řece.
Sušila sem věci, najedla sem se a trošku sem se hodila do klidu po tom lítání
po lese. Pak už následovala cesta do Klášterce. Šla sem ji celou po modré
značce, abych se mohla zasvěceně smát Jirkovi, kterej tama jel na kole. Smát se
nemůžu. Cestou je asi 60 míst kudy bych já osobně na kole vůbec nejela… takže
závěr zní: je to cyklistickej šílenec :o) V Klášterci sem zapadla do
hospody U mostu a udělala sem chybu. Změnili zas nájemce a taky kuchaře. Tak
hnusnej smažák sem ještě nejedla a obsluha teda taky nic moc… No, radši sem
vypadala ven a počkala sem na jakejsi bus do Dolní Lipky, pak sem se šíleným
způsobem vláčkem doposouvala do Brna. Nevím kolik bylo, jen sem vyházela věci z báglu
a usnula. Takže sem dala vlastně celý kralický úsek i včetně hodně prohlídek za
jeden víkend… a ještě sem udělala plavecký průzkum diamanťáku :o) Pěkný.
No, takže tady končí popis cesty jako takové… to co
následuje buď čtěte nebo nečtěte, je to souhrn myšlenkových pochodů z tohodle
víkendu a není to moc veselý, ale v rámci toho, že mě jedna věc děsně žere
to sem napíšu s nadějí, že mi pak bude líp. Takže kachně, jak ho všichni
neznáte… Na tenhle víkend sem sebou nikoho nechtěla, protože sem potřebovala
být sama. To, co sem si na rokytnickým úseku uvědomila a to co se pak dělo mezi
těmito víkendy v Brně, mě dohnalo na kralický úsek s flaškou finské.
Prostě si to představte, že se po pár měsících vyhrabete úplně ze všech
problémů, včetně hodně starejch a říkáte si, že už bydlíte, ste zdraví a v pohodě
a chcete si užívat života. A vyskytne se situace jedna jediná, která vás sejme zpátky
na kolena. Ne, nikdo vás v reálu nevraždí, ale máte podobnej pocit. Takže
s takovejma myšlenkama sem dojela a došla ke KS-2 v pátek. Bále sem
se tam v tu noc tak moc, že to nechápu, protože takovej strach sem venku
snad ještě neměla. Možná jedině minulej rok na Malé Fatře v bouřce a na
cestě, kudy údajně chodí medvědi… Přitom lidi byli na dosah asi půl kiláku, ale
já se klepala strachy a bylo mi smutno. Moc smutno. Přes den sem byla v pohodě,
protože se toho hodně dělo a měla sem fajn doprovod. Problém nastal až u té 19,
kde sem po úspěšným „plaveckým“ čísle asi dvě hodiny bulela jako… malý kachně.
Byla mi zima a hlavně sem byla hodně leknutá, ono topit se chvíli v takovejch
sračkách není moc zábavný, jak sem zjistila. Dá se o tom psát i se smíchem, ale
to už musíte být v suchu a v pohodě. Blbý bylo to, že mi v první
chvíli bylo fuk jestli se z toho dostanu nebo ne. Asi to tak nějak patřilo
k náladě tohodle víkendu. Druhej den byl pracnej, furt sem sušila…kde se
dalo. Pár fajn lidiček mi dalo zapomenout na hloupý myšlenky. Těžká depka se do
mě opřela až u té 52 v lese, při tom hledání bunkříku mi to tak nějak
přišlo, že je to pěkný synonymum mé současné situace. Prostě každej nemůže mít
všechno, co by chtěl. Tak sem ten bunkr nenašla… Na pohodu to bylo až dole u
řeky a pak sem se plácala ve vzpomínkách cestou do Klášterce. Ta cesta se mi letos
stal už víc než známou. A jedno vím jistě, mám to tam na horách ráda a budu se
tam často vracet. Však hned příští víkend tam jedu zas :o)