12.9.-14.9.2003 První sníh? :o)… spíš „Na Deštnou v dešti“…

Vezmu to pěkně od začátku. Na tenhle víkend jsem chtěla jet zase sama. Věděla sem už pár dní předem, že bude hnusný počasí a taky že budu mít asi dost děsnou náladu, tak sem do takové situace nechtěla nikoho tahat. Sníh nebyl, ale k tomu se dostanu později. Za to bylo hodně vody. Začalo to už v pátek večer. Původně sem chtěla jet už odpoledne, ale to mi zatrhli v práci. Tak sem chtěla jet ve 23.40 hod. vláčkem, procestovat noc a ráno v 8.40 hod. vystoupit na horách a vyrazit na cestu. Večer sem doma ještě stihla podle plánu pár věcí. V deset večer mi doprala pračka, tak sem ji šla odpojit od všech kohoutků a v tu chvíli to začalo.

Jeden takovej poměrně malej bezvýznamnej kohoutek nefungoval, což sem ale zjistila až sem měla v koupelně a předsíni brouzdaliště. V tom bytě v tu chvíli nešel zavřít hlavní uzávěr studené vody, tak sem udělala jedinou věc, co mě napadla… zazvonila sem na sousedy, aby mi poradili, kde se zavírá voda ve stoupačce v baráku. Sousedi se projevili jako fajn lidi. Soused se synem, zastavili vodu, opravili hlavní kohoutek u mě v bytě, pustili vodu a šli spát. Dala sem jim pro jistotu ještě telefon na sebe. Uklidila sem v bytě tu spoušť, vzala sem bágl a se tříhodinovým zpožděním sem vyrazila na cestu.

Spojení to bylo fajn, jen trošku našponované přestupy. V Hradci Králové sem se málem počůrala při hledání správné autobusové zastávky a pak sem to musela vydržet ještě hodinu a půl až na místo určení :o) Vystoupila sem z autobusu v Deštném v Orlických horách. Aby to bylo stylové, tak zrovna dost pršelo. Já ovšem byla připravena na všecko, takže sem vystoupila v kšiltovce, pláštěnce a s batohem nachystaným na vodu. Z konečné autobusu v Zákoutí sem vyrazila po modré značce do Louisina údolí. Bylo to do konce, pršelo a všechno klouzalo…šutry, kořeny i hlína. No, dohrabala sem se k rozcestí se zelenou značkou a hurá nahoru do kopce na Velkou Deštnou. Za hodinu od příjezdu na hory sem stála na vrcholku Velké Deštné. Všude byla mlha, že by se dala krájet motorovou pilou a pršelo, že by psa nevyhnal. Nahoře sem potkala dva nešťastníky, kteří tam zrovna svačili a pršelo jim do toho. Výhled žádný nebyl, protože bylo vidět asi tak na deset metrů, tak sem ladným krokem (co koleno dovolilo) pokračovala k červené značce na Jiráskovu cestu. Tam sem u rozcestníku pomohla najít cestu jinýmu nešťastníkovi, kterej tam jel autem a jaksi se v té mlze ztratil na cestě do Orlického Záhoří. Pak už sešup dolů a pak pěkně po vrstevnici a pohodlné cestě kupředu po hřebeni směr Zemská brána.

Cestou mě předjelo asi 10 cyklistů, jinak se tam nikdo neflákal. Šla sem pěkně v mlze a dešti a větru a do toho mi chodily SMSky, že mě vítají v Polsku… postupně sem vystřídala tři polský operátory a tak sem se dohrabala až ke Kunštátské kapli. Pěkně ji spravují, makali na ní i v tomhle děsným počasí. Právě u ní začalo mrholit a snad i kousek sněhu spadl, ale tvrdit, že sem první sníh zažila mi připadá troufalé. Došla sem na Pěticestí, tam měla horská služba kiosek otevřenej a prodávali čaj a grog a tak. Mně zatím nebyla až moc zima, jen mokro, tak sem kolem jen prošla. Pak šups na Komáří vrch. Cestou sem v dešti vyměnila film ve foťáku a odepsala na pár SMSek co mi přišly zároveň se signálem Eurotelu. Na komářím vrchu sem měla příjemný pocit, že se už sem doma, protože to tam více znám. Mapa byla stejně k ničemu už dlouho, protože byla durch mokrá a trošku se rozpadla. Seběhla sem… hm, to berte s rezervou…slezla sem z Komářího na Mezivrší. Jen na okraj…někdo má rychlost světla, někdo rychlost zvuku, já mívám tzv. rychlost kolene, která je přímo úměrná terénu, času a délce trasy. Je to úžasná jednotka :o) Na Mezivrší stál prázdnej Cykloautobus, kterej tam jezdívá. Jenže v sobotu neměl koho vozit, nikde nikdo. Jen zoufalý kachně okolo proplácalo ploutvema. Pěkně po cestě kolem 89 sem došla k 88, tam se pracovalo jako o život. U 87 bylo zaparkovaný auto, ale nic se tam nedělo. Vyhrnula sme se do kopečka na Anenský vrch. Podotýkám, že furt byla mlha a pršelo nebo aspoň „něco“ padalo.

Na Anenským vrch jsem chtěla přespat. Na zkoušku sem se tam uvelebila a dala sem si tam v dešti oběd. Docela mi do toho pršelo :o( Pak sem tam obcházela kolem Aničky i Arnoštka a přemýšlela, kam by se tam dalo schovat před deštěm a větrem, ale mimo zabordelené Aničky tam na spaní moc příležitostí nebylo. Tak sem seděla v dešti na Arnoštkovi a koukala do mlhy a přemýšlela. Což byla chyba, jela sem na tenhle víkend nepřemýšlet, ale jak sem tam tak seděla, tak mi to nedalo. Byla sem sice v pláštěnce, ale i tak sem byla i s batohem durch mokrá. Bylo mi to jedno. Byla mi zima a smutno. Prý zoufalí lidi dělají občas šílený věci… hm, já radši asi nechám okolí v tom, že sem magor, cvok a blázen, je to lepší, protože se nemusí nikomu nic vysvětlovat.

Mám asi ještě pud sebezáchovy, protože sem se zvedla a rozhodla sem se, že se musím hejbat, jinak je po mně. Sešla sem z Anenskýho vrchu. U rozcestí sem potkala skupinku bláznů na kolech, kteří chtěli vyfotit, což sem pro ně ráda udělala a šla sem dál k 82. Tam sem koukala na své budoucí nocležiště – fajn altánek, který už docela znám. Nepršelo tam a moc nefoukalo. Byla mi děsná zima, tak sem došla dolů na pevnost Hanička a doufala, že v bufáči budou mít čajík. Neměli. Ale měli pivo. Dvanáctku. Tak sem si dala jedno a pomalu sem rozmrzla. Pak sem se vypravila do kopečka zpátky ten kilák a půl k altánku a zbudovala sem si tam fajn bydlení. Napřed sem asi hodinu klepala kosu, protože sem byla v mokrým oblečení v mokrým spacáku pod suchou celtou. Nakonec se mi povedlo zahřát a zakutat se tak, že na mě nefoukalo a spala sem poctivých 14 hodin. Já předtím asi tři noci moc nespala, tak to bylo prima. Vzbudilo mě sluníčko v sedm ráno. Vypadalo to na krásnej den, jen byla děsná zima a kolem jinovatka. Hm, fakt byla zima. V teple spacáku sem se ještě nasnídala a pak sem se ukecala a vylezla sem ven. Balit mokrý věci je hnusná práce, ale jinak to nešlo.

Kolem Haničky sem scupitala dolů k 74, kde byl ještě zavřenej kiosek. Pak už sem šla po známé cestě, občas sem si zaběhla k bunkříku. Jen sem je nefotila. Rozhodla sem se, že jednou nebudu mít film samej beton. Přes Žamberské lesy sem došla až k místu, kde sem posledně spala. Je to takový „pěticestí“ nad Kunvaldem. Les fakt ideální pro divoký prasata. Děsná představa, že sem tam spala jako mimino. Šla sem pořád dál po červené známou cestou. V lese sem začala potkávat houbaře. Někteří hledali hříbky, jiní naháněli zpátky svoje děti a děsně kvůli tomu hulákali po lese. Byl krásnej den. Nebylo sice moc teplo, ale svítilo sluníčko a bylo fajn, takže sem schnula a zahřívala se. Netuším kolik bylo hodin, když sem došla k Zemské bráně. Pořádně sem to tak tentokrát prolezla a vyfotila. Pak sem se zašla kouknout na „svůj“ placák v řece. Tam sem si pěkně namlela, protože mi ujela noha na mokrým mechu. No, mám naražený záda, protože sem nemehlo. Vykročila sem po modré kolem Divoké Orlice, cestou sem koukala občas u vody na rybky. Bylo to fajn. Mám tam tu cestu fakt moc ráda :o) Tentokrát sem došla do Klášterce po silnici, aby mi opadal bordel z bot, abych mohla v klidu do hospody. Dala sem si dvě pivka a smažák. Mají tam furt stejně hnusnej jak měli před měsícem. Pivo bylo fajn :o)

Z hospody U mostu sem šla do Pastvin, kouknout na hospodu U mostu tam :o) Po zelené značce sem pak vylezla do kopečka na rozcestí nad Pastvinama a šla sem pěkně do Zakopanky. Na okraji Zakopanky u rozcestí mi zastávkovalo koleno už dost a dost. Rozhodila sem celtu na zem, vytáhla walkmena a na chvílu sem se tam složila na zem. Vyslala sem výzkumnou SMSku ohledně odjezdu z hor hodnýmu Jiříkovi a v klídku sem se tam válela a spala sem a zas přemýšlela. Zas chyba.

Když už sem tam byla za místní atrakci a lidi se na mě chodili snad i schválně koukat…co jim to tam leží za barákama… tak sem se sbalila a vyrazila sem dál. Sotva sem se vyhrabala na nohy, tak mi Jiřík psal. Tak sem měla hodinku pohodové chůze před sebou. Pohodové jen relativně, protože koleno nefungovalo skoro vůbec. Šla sem po žluté značce. Jenom chvílu. Napsala mi totiž Janina a já začala odepisovat na SMSky a přestala sem zírat po značce… dvakrát sem ji ztratila, jednou sem netušila, kde sem a nakonec sem došla do Kunvaldu úplně jinde než sem měla. Ale byla to správná vesnice, což bylo důležitý. Tak sem se doštrachala na zastávku ke Křemílkovi a tak sem umřela na lavičce.

Přijel Jiřík, naložil mě i s báglem a jelo se. S mezipřistáním v Žamberku… to bylo fajn, ráda sem na Žamberk koukla aspoň z auta :o) Pak sem vyděsila asi jednu tetičku a jeli sme dál do Brna. Cestou se mi vrátila řeč, takže sem ze sebe vysypala všechny víkendové zážitky do posledního. Před Brnem se začalo o slovo hlásit koleno, takže sem už nevěděla, jak si sednout, naštěstí když už to bylo k nevydržení, tak sme dojeli před „můj“panelák. Koleno vydrželi slušně až ke dveřím, pak sem se doškrábala domů, přes koupelnu do postele a do rána sem přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta, protože s tím kolenem se moc spát nedalo :o)

Byla to fajn výprava i když bylo hnusný počasí v tu sobotu a v noci. Nesplnila sice účel, ale bylo to lepší než sedět doma a moc přemýšlet. Na kilometry to bylo celý tak 50, možná víc s tím pobíháním na bunkříky, nevím. Není to důležitý. Zase sem to přežila relativně ve zdraví. A příští týden vím co si mám nachystat sebou…