Jsem ateistka,
neznaboh, prostě nevěřící. Vždycky jsem si říkala, že budu věřit jen
v sebe a to bude stačit. Nějaký nadpřirozený bůh nebo Bůh nebo někdo jiný
někde v oblacích, že stejně být nemůže. S tím žiju do teď. Ale nejsem si
už tak jistá, jako dřív.
Jsou to skoro tři roky zpátky, kdy jsem díky svému příteli
Radkovi „potkala“ Dia. Ronnie James Dio, takové pěkné umělecké jméno. Nic mi to
neříkalo. Dostala jsem krátkou přednášku, pak trochu delší přednášku, pak
krátký seznam alb skupiny DIO, tedy hlavně těch prvních pěti. Heavy metal a
ten, kdo dával a dává směr, je menší než já (to mi přišlo srandovní, ale jen
chvíli), není zrovna nádhernej (věc osobního názoru), ale má obrovské charisma
a hlavně vypadá, že nezkazí žádnou zábavu. Sympaťák o trochu starší než můj
taťka.
Tak jsem začala koukat, kde by se dalo něco od toho pána a
jeho kapely sehnat k poslouchání a také jsem postupem času pochopila kudy
vedla jeho hudební cesta. Čím víc se u nás doma začalo shromažďovat CD a DVD s logem
DIO a Black Sabbath (samozřejmě z oněch let, kdy byl Dio frontmanem), tím
víc se taky ozývalo (v bytě 1+1 to začal být skoro akustický problém :o), že by
bylo fajn vidět Dia naživo.
Po té co jsme propásli Silvestr 2006 s Diem
v bulharské Kavarne – ano, opravdu jsme byli ochotní strávit tři dny ve
vlaku kvůli jedné noci s Diem – bylo jasné, že letos pojedeme kamkoliv,
abychom ho viděli a slyšeli.
Projekt Heaven and Hell Live 2007 jsme sledovali od samého
začátku, hned jak bylo možné nějaké informace sehnat. Každý večer jsme seděli u
internetu a zkoumali vypsané termíny turné a čekali a čekali. Jako první a nám
nejblíž jsme našli termíny v Polsku. Katowice se staly vyvoleným městem
pro letošní rok :o) Nepojedem na festivaly, nepojedem na dovolenou, pojedeme na
Dia a staré Black Sabbath!
Vstupenky od Sparku, jízdenky na vlak, peníze na trička a středa
20.6.2007. Všechny podmínky pro akci splněny, vyrazili jsme vlakem z Brna
na cestu do Katowic. A jak to bylo dál?
Po pěti hodinách nás vlak vyklopil na nádraží
v polských Katowicích. Nikdy jsme v tomto městě nebyli, takže první
cesta vedla do stánku s novinami a utratili jsme pár zlotých za mapu
města. K velké radosti jsme zjistili, že hala Spodek je jen pár bloků od
nás a dojdeme tam lehce pěšky a vzniklý časový prostor můžeme využít
k pozdnímu obědu a celkovému občerstvení po dlouhé cestě :o) Jak jsme si
řekli, tak jsme udělali a bylo to fajn. Pozn. pizzu si v restauraci Neptun
nedávejte, to byla asi jediná chyba v celém dni :o) Na sedmou hodinu
večerní jsme se pomalým krokem vydali k místu konání.
Tady musím velmi, velmi moc pochválit organizaci akce.
Nikde žádné fronty, žádný nepořádek, žádní opilí lidé. Pro mě osobně
fascinující stav, opravdu to zvládali v klidu a pohodě. Možná k tomu
přispěla i celková návštěvnost, ale myslím, že systém by zafungoval i
v případě desetinásobku fanoušků.
Měli jsme lístky na plochu a ocitli jsme se v centru
dění. Stáli jsme hned u mistra zvukaře, tedy zády k sektoru režie
koncertu. Koncert začal s poloprázdným obsazením haly. První předkapela
byla tuším místní (popravdě ani omylem jsem nepostřehla jejich název), hudba to
v jádru nebyla špatná, ale byla jsem trochu zděšená z jejich
„zpěváka“. Myslím, že by si jedině polepšili, kdyby ho zkusili vyměnit :o)
Druhou předkapelu už si dovezli Heaven and Hell sebou a
bylo to znát, takže se opravdu dav naladil na správnou frekvenci a vzrušení,
které mezi fanoušky vládlo pak bez náznaku ochabnutí vydrželo i delší pauzu.
Když říkám delší, tak myslím delší, nikoliv dlouhou, protože vše bylo opravdu
připravené tak, že dlouho jsme čekat nemuseli :o) Po deváté večerní začala za
námi sílit komunikace mezi režií a pódiem a pak se setmělo. Mimochodem jsem se
tam platonicky zamilovala do mistra zvuku, byl to velmi sympaticky vyhlížející
chlápek, se kterým bych s radostí šla aspoň na pivo :o) Mým jediným
štěstím je, že můj přítel má stejně pěkné delší kudrnaté vlasy jako onen
zvukařský mág, tak jsem překonala pokušení se s ním seznamovat :oD (stejně
by utekl, teda, spíš by se ani nepřiblížil :o)
Takže, kde jsem to skončila? …setmělo se.
Pak se mi sesypal dosavadní svět k nohám. K jeho
nohám. Hodně lidí o něm říká, že je malý velký muž, že je bůh a král, že vládne
Zemi i celému vesmíru. Já o něm říkám, že je čaroděj, který umí vyprávět
příběhy. Příběhy o čemkoliv z jeho hlasu a gest dostávají zvláštní nádech.
Nádech reality. Prostě jim věříte a sami ty příběhy pak žijete nebo máte dojem,
že se vás aspoň hodně týkají. Slovy nepopsatelný zážitek prožíval celou tu
hodinu a půl i můj Radek, jehož je Dio na poli hudebním nejvyšší modlou, kterou
asi nikdo nikdy nepřekoná. Prakticky nepřetržitá show složená z výběru
toho nejlepšího z Dio’s years Black Sabbath, toho, kvůli čemu se tu sešli
všichni fanoušci, postupně gradovala. Videoprojekce spolu s kulisami na
scéně přesně korespondovala s tím, co se odehrávalo na pódiu. Vinny Apicce
uprostřed své unikátní sestavy bicích předváděl opravdový tanec titánů a ve
svém sólu mi názorně předvedl na co, propánajána, potřebuje ty bubny za sebou.
To jsem teda koukala. Pánové Butler a Iommi nezůstali ve svém oboru pozadu ani
o milimetr. Rčení basa tvrdí muziku je stará známá pravda, ale když se sejdou
bicí s basou takových velikánů, tak člověk jen stojí a zírá a vnímá hudbu.
Ano, vnímá. Ozvučení bylo vynikající a jak jsem tam tak
stála, tak chvílemi bylo škoda se hýbat, abych nenarušila vlny hudby, která
jakoby procházela mnou a pokračovala dál k ostatním lidem. Byl to příjemný
zážitek, z každého tónu ve mně kousek té hudby zůstal a mám ho teď pořád
sebou :o) A co Dio? Ten čaroval a vyprávěl davu a aspoň na chvíli nám dal pocit
velké sounáležitosti s nečím velkým a s ním samotným. Heaven and Hell
a Die Young a … a další a najednou byl konec, povolali jsme sice ty čtyři zpět
na pódium, ale po přídavku bylo víc než jasné, že velkým děkovným potleskem skončil
TEN večer a každý zas musíme jít kam nás osud volá a nebo posílá :o)
Odolala jsem touze jít poděkovat mistru zvukaři za pěknou
práci a tak ani nevím, jak se ten šikovný člověk jmenuje :o) Pak už jsme se vypravili
ven do noci. Bylo asi jedenáct hodin. Z haly Spodek jsme se dostali
v pohodě bez jakýchkoliv tlačenic a bez problémů střeženi místní policií jsme
prošli až k nádraží. Cesta domů byla únavná, ale druhý den jsme měli
rezervovaný na spaní a taky jsme se těšili až si vyzkoušíme doma nová trička
s nápisem Heaven and Hell 2007.
Co dál? Co bude dál, když už jsme HO viděli a slyšeli? No,
co by, ještě jsme ho neviděli a neslyšeli s kapelou DIO přece :o))…