Kopec. Kopec srandy - 1.10.2011 (Králický Sněžník opět a znovu)

A tak si sedím na posteli v sobotu ve čtyři ráno a koukám do mobilu. Teda na internet v mobilu. Koukám, nic moc nevidím, nikoliv vinou mobilu. Nakonec teda lezu směr koupelna, protože podle předpovědi počasí prostě už příští sobotu bude hnusnej podzim. Zkrátka pěknej podzim prostě pomalu končí, takže buď dneska nebo letos už nikdy... Koupelna. Dobrý, už vidím. Jo, ještě sbalit batůžek. Hlavně peníze, mobil, nabíječku, knížku, flastry na patu. Další věci už nejsou potřeba, ale můžou se hodit: repelent, něco na převlečení, klíče od bytu.

Úúúúááá, chjo. Dobře, takže první šalina 4:55, už není cesty zpět :o) Lístek na vlak, tři přestupy. Ten v Hanušovicích byl tak tak. Flus a vypadla jsem z vlaku ve Starým Městě pod Sněžníkem. Cesta tam byla fajn, sice strašný davy lidí (většina naštěstí jela směr Jeseníky), ale to se dalo přežít. České dráhy se snaží, takže ani žádné větší zpoždění nenastalo. Cestou jsem sežvejkala ultra čokoládovou edici Miňonek (fakt dobrý!), přečetla kus knížky a vypila nějakou vodu (jo, vodu, vidíte dobře).

Takže Staré Město a jeho historické rozpadlé nádraží, já a asi dalších deset lidí. No, tak to ne vážení, když jsem tam některé ty turisty a turistky poslouchala při čekání na autobus, tak mi z nich začínala jít hlava kolem. Všichni hurá na Kraličák, že jo.

Jasně, mohla jsem jít pěšky už odtama, ale ty první 4 kiláky jsou děsně nezáživný a navíc, já mám servanej puchýř na patě z minulé soboty a tak se chci nahoru dostat co nejkratší cestou. Tedy ze Stříbrnice, kam jede ještě autobus. Pečlivě nastudovaný sem to měla - zastávka "Obchod". Ale jak jsem to tam pozorovala, tak mi ruply nervy a řidičovi hlásím "Stříbrnice, statek, prosím". Kouknul na mě, estli vím co dělám. Prodal lístek a bylo. Jo, vystoupila jsem o zastávku dřív než ten zbytek. Rozdíl jednoho kiláku na cestě na kopec je dost, tak bych je už nemusela cestou snad potkat, když dostali takovýho fóra. (Samozřejmě, že jsem je potkala, ale už to nebylo tak děsný, když byli do kopce zadejchaní nemohli žvanit.)

Zastávka Statek. Bezva. Modrá je opět dobrá, takže vzhůru (doslova). Po modré je to ale jen kousek, pak je dál žlutá, protože po modré by se lezlo do toho děsnýho kopce, který sem vítězně zdolala na běžkách kterousi zimu s tohodnepotkaným kámošem Pepou. Takže dál po žluté. Hupky dupky, krpál jako sviňa. Naštěstí lesem, ale i tak jsem se už i v tričku bez rukávů pěkně potila. Kolena stávkovala střídavě. Víc levý, to se ví, nemá rádo schody a kopce nahoru - asi před měsícem a půl na houbách v lesíku v něm ruplo a od té chvíle prostě do kopce "nejede". Ale šlo to, pomalu, ale jo. Beznadějně to vypadalo, když jsem stála pod sjezdovkou... ne kvůli kolenu, ale kvůli slunku, který tam pralo docela velkou silou a já už viděla tu svoji přehřátou kebuli. Nedalo se nic dělat, takže hurá. Chata Návrší se stala prvním záchytným bodem. Jelikož jsem si dala za cíl se neuštvat, tak jsem poseděla, napila se, něco vyfotila a pak se vypravila dál. Nahoru to bylo 6 kiláků. Šlo to pomalu, v klidu a s focením a pitím :o) Opravdu bylo krásný počasí, takže rozhled na všechny strany úplně kouzelnej. Bylo by škoda trčet doma :o) Cestou jsem se překýblovala na červenou/modrou značku a ke konci pro změnu i na žlutou. Hotovej barevnej cirkus.

Takže jsem se posouvala až na posledních 1,5 kiláku pod vrchol. Tam začal masakr na nohy. Je to tam prostě samej šutr a do kopce. Za chvílu jsem si ale už mohla odběhnout vyfotit Slůně a základy chaty, kde sme onehdá nocovali s Egim. Pak jsem proskotačila kolem pramene řeky Moravy. A pak už poslední půlkilák nahoru... ten je ovšem nechutnej a navíc se blížilo poledne a bylo pekelný vedro jako v pekle a nic nepomáhalo, že nahoře foukalo jako na Sibiři. Slabší povahy dokonce i drkotaly zubama... nechápu.

No a bylo to. Vyfotila sem si rozcestník na Kraličáku, sežrala Margotku a vypila kus vody. Jelikož tam bylo lidí, jako na Václaváku a další furt přibývali, tak jsem naznala, že nic takovýho není potřeba prodlužovat a vyrazila jsem zpátky... teda dolů k rozcestí u HS. Jinak bilance výstupu: 9 kiláků, 815 metrů převýšení, čas 2 hodiny 40 minut.

Na rozcestí šup a hup na žlutou a rovnou dolů do Dolní Moravy. Jo. Šup a hup. Druhý koleno nemá k velkému překvapení obecenstva rádo zas cesty dolů s kopce a schodů. Občas si říkám, co bude, až se kolena nedomluví a přestanou fungovat vobě zaráz :o) Takže pomalu pomaličku dolů přes šutry a kořeny. Fakt cesta na posrání (to sem eště nevěděla, co bude). Pánbuzaplať, že přestal jezdit před týdnem autobus do Dolní Moravy. Původně jsem chtěla toudle cestou lézt nahoru. Teď aspoň vím, že když na Kraličák nahoru, tak kudykoliv jen né tudy... Je to nahoru posledních 5,5 kiláku fakt sebevražda. Dolů nic moc, ale dalo se to. Cestou ale bylo teploučko a to mi prostě nedělá dobře. Takže mi začala upadávat hlava do stavu migréna a spol. Jo a aby toho nebylo málo, tak na mě přišlo sraní. No, jako fakt dobrej zápich, když si vezmete, že tam lezlo na kopec cca pět lidí na 200 metrech. Někteří eště měli takový dobrý dotazy "Je to nahoru eště dalekooo?"... "Paní a kdy tam budem, nevíííteee?"... No, kousek od rozcestí nahoře jsem s úsměvem říkala "Eště kousek, už budete u rozcestí a pak už jen 1,5 kiláku a hurá." No a těm tragédům, kteří lezli do kopce stylem Meresjev a byli proste eště tak pět kiláků od cíle, tak těm jsem říkala popravdě, že teda " To se ještě projdete."... Jo a to sraní sem prostě bravurně vyřešila. Davy nedavy, sraní nezastavíš, to je stará pravda :o)

Jenže sraní mi nevyřešilo hlavu, že jo. Takhle propojený to fakt není :o) Takže co? Takže po tom sestupu přes šutry a kořeny jsem došla k rozcestí, kde stálo krásné nové dřevěné odpočívadlo se stříškou, pěkně ve stínu. A hlavně odtama už měla být cesta (aspoň podle mapy a vrstevnic) prakticky po rovince ve stínu lesa. Takže prášek na hlavu, vodu a zalézt do rohu na lavičku a spááát. Jo. Spááát. Za 40 minut novej člověk. Teda skoro. Nohám to moc nepomohlo :o) Hlavě jo. Takže hurá dál, pěkně kolem vody. Většina cesty ve stínu až dolů do Dolní Moravy ke konečné autobusu. Proběhla výměna trička. Ne, s nikým jsem si ho nevyměnila, jen jedno za druhý čistý z batohu :o) Jo a všude lidi, civilizace. Děsivé místo pro letní a zimní sporty a zábavu. Cestou pár penzionů a různých občerstvoven. Jen tak cestou se ptám, kde mají volné pokoje na spaní. Všude volno. Takže v poklidu se štrachám směrem ke kostelu ke známé odbočce penzionu Valevil. Dám si kofolu, kafe... posedím. No a pak se začnu shánět po spaní. Popojdu jen kousíček a skončím v penzionu Pod vlekem a rázem mám pro sebe celej malej kvartýr i s kuchyní, taky dobrý :o) Sprchaaaa! Na jídlo prej do Moravanky. Tak jo. To byl nápad. Polívka = kýbl výborné gulášovky. Druhý jídlo = dva obrovský šnicle s kýblem bramborové kaše s kusy másla a zeleninou. Jako bramborové od slova brambory!... No, nalila jsem do sebe dvojitej rum s kofolou a myslela, že nevstanu od stolu, jak jsem byla přežraná a šok největší mě potkal při placení. 205 korun. Jenom. Tečka. Cesta k penzionu byla strastiplná, fakt sem sotva lezla, jak jsem se najedla. Pak už si pamatuju jen postel a tmu.

Ráno hupky z postele. Nohy kupodivu v pohodě. Akorát puchejř dostal novej hydrogelovej flastr (opravdu jsem díky tomuhle vynálezu vylezla i s orvanou patou v klidu na kopec a pak šla dalších 14 kiláků)... a vyrazila jsem na cestu k vlakové zastávce Červený Potok. Pomalu, jako šnek. Fotila jsem snad každej šutr. Stejně jsem zas byla u vlaku o půlhodiny dřív. Prostě pomaleji už to nešlo. Vlakem do Hanušovic a odtama až do Brna. Po obědě v neděli zpátky do reality Brna. Hurá na nákup a vařit oběd... ale to už je jiná kapitola. Takže sobota 23 kiláků, neděle 4 kiláky. Škody žádné, puchejř už byl z minulé soboty. Boty se rozpadly, ale to bylo jasný už předem. Eště tak dva výlety a upadnou jim podrážky celý. Tož to je celý.