Ztracený zelený ráj (6.7.-9.7.2006)
Nápad…?
Tak na půl, spíš náhoda…
Radek se měl někdy v týdnu vrátit ze své cesty za
prací. Já chtěla někam ven. Plány nejisté, termíny nejisté. Všechno nejisté,
takže plány zrušeny a zůstalo jen u doufání a předpokladů. Nakonec se to jaksi
stihlo všechno i přes počáteční rozepře a na náš výlet jsme vyrazili ve čtvrtek
kolem oběda z Brna. Batohy jsme nevážili, ale podle odhadu jsme měli na
zádech něco mezi jedenácti až čtrnácti kilama. Předpokládaný návrat sobota…
možná. Jeli jsme do Bílých Karpat.
Kudy
kam…
Celou cestu jsem zas měla (jak říká kamarád Egi) „malej
kyblík“. Jeli jsme dálkovým autobusem do Uherského Brodu (to jsem měla obavy,
že se do toho autobusu jako nevlezem – byl samozřejmě nakonec poloprázdnej).
V Brodu jsme přestoupili do místního autobusku (to jsem zas měla obavu, že
nám ujede před nosem), který nás dohrkal do obce Březová a vyklopil nás rovnou
u hospody, kde měli Plzeň a Gambrinus a utopence a zahrádku ve stínu. Co víc si
člověk může přát po 4 hodinách cestování? Poseděli jsme asi do čtyř hodin
odpoledne a pak jsme vyrazili zpátky kolem krásného kostela přes místní
hřitbůvek. Tam jsme našli po delším pátrání hrob Radkových předků. A pak už nic
nestálo v cestě našemu putování směr obec Lopeník. Na Lopeník jsme vlastně
jako jeli především. Jak jste asi pochopili, Radek to tam znal. Jezdil tam
svého času na prázdniny k babičce :o)
Dlouho jsem si myslela, že Stašov na Vysočině je ta
nejroztáhlejší dědina na světě, pak jsem objevila Kunvald v Orlických
horách a teď už vím, že nejvíc roztahaný je Lopeník. Fakt. Od cedule
k ceduli se člověk ukrutně projde. No, chtěli jsme se napřed občerstvit u
obecního úřadu, ale tam měli zavřeno, tak jsme pokračovali dál k chatě
Monte Lope, která se za dřívějších dob nazývala Celnicí. Na názvu moc nesejde,
důležité bylo, že to tam fungovalo a měli pivo a stín :o) Ano, stín se stal na
našem výletě poměrně častým zaklínadlem, protože bylo vedro a slunko svítilo
jako o život… o náš život :o) Na Monte Lope jsme poseděli odvážně asi do půl
sedmé večer. Však co, dyť je světlo až do devíti.
Pak jsme vyrazili na „vzpomínkovou cestu“ takže jsem se
dověděla, kde je (teda byla) místní škola – barák tam stojí, ale vypadá už
poněkud nepoužívaně. Došli jsme i ke statku Radkovy babičky, tak si to tam
všecko pěkně vyfotil a pak jsme jako vyrazili „zkratkou“ na Mikulčin vrch. Tady
tak jako do kopce kolem potoka a hned tam budem… Hm :o)
Kolem potoka jsme šli, pravda. Cestička tam jaksi taky byla.
Pak jsme se ale usnesli, že by to tamhle šlo možná líp a přelezli jsme na
druhou stranu potoka. Cestička zmizela a nahradilo ji bahno, kopřivy, bodláky,
komáři a hodně vysoká tráva… naštěstí to netrvalo moc dlouho a vyhrabali jsme
se na prosekanou cestu, která vedla spolu s elektrickým vedením průsekem
na kopec. Vyhrabali jsme se do půlky kopce na lesní cestu kolmou k průseku
a tady teda nevím proč, ale šli jsme doprava. Myslím, že to bylo dobře i podle
mapy. Lesní cesta se tvářila jako lesní cesta jen chvíli, pak na ní bylo víc
bahna než u potoka a víc popadanejch stromů než v pralese, takže jsme
vylezli nad cestu, že jako půjdem lesem. Dopadlo to tak, že jsme vzali Mikulčin
vrch prakticky útokem rovnou nahoru a vylezli jsme na pohodlné silničce, která
tam vede od Trojáku. Pak už to byla milá procházka. No jo, s těma batohama
na zádech to bylo trochu náročný, takže jsme přešli přes Mikulčin vrch a vyšli
z lesa na louku v Lopenickém sedle. Tam už se začínalo úspěšně
stmívat a hlavně tam hodně foukalo a byla zima. Takže bylo potřeba fofrem najít
něco na spaní. Kolem byl natažený ohradník a všude pastviny pro krávy. Nakonec
jsme našli ve svahu trošku rovnější místo, tak jsme se tam uhnízdili ke spaní.
Noc jsme strávili tím, že jsme se na střídačku šoupali zpátky po svahu nahoru
na celty… drobátko to klouzalo, pravda :o)
Ráno jsme se skutáleli na cestu a vyrazili jsme po značce na
Malý Lopeník. Teda byl to kopec jako potvora, slunko už pěkně pálilo hned od
rána, takže to bylo víc než náročné. Nahoře bylo pěkné odpočívadlo u
rozcestníku, tam by se spalo :o) Dál na Velký Lopeník jsme se pomalu ale jistě
taky doštrachali. Rozhledna na Velkém Lopeníku je od minulého léta a já se na
ni bála vylézt, ale vylezla jsem. Koupili jsme pak pohled a na lavičce jsme si
dali rum :o) Dál jsme šli po zelené značce s kopce. Z hroznýho kopce
dolů. Bylo to nekončící utrpení. Přesně jak se říká, že s kopce se leze
blběji než nahoru, tak to tu platilo. Nakonec jsme teda ale sešli dolů
k silnici. Tam do nás pařilo slunko, takže jsme pokračovali dál na Novou
horu… pro změnu do kopce :o) Pořád po zelené značce směrem do obce Strání –
Květná. Nakonec se nám povedlo do dědiny dolézt. Bylo pěkný vedro a tak jsme
hledali hospodu. Byl pátek, tedy všední den a protože jsme byli už zdecimovaní,
tak jsme se rozhodli přespat někde za obcí a pokračovat ráno. Našli jsme pěknou
restauraci se zahrádkou, kde měli pivo, kafe, kofolu… záchody a hlavně tam
nikdo mimo nás ani nebyl. Takže tam jsme zůstali asi tři hodiny, já se byla
podívat i v místním obchodě pro zmrzlinu a kafe na ráno. Pak jsme se tak
nějak vypravili hledat něco na spaní. Napřed po zelené, že přespíme někde u
značky a ráno polezem na kopec. Nakonec jsme ale šli kolem potoka o kus mimo
značku zelenou, po značce žluté, kterou jsme neměli v mapě :o) Nicméně
jsme se po ní štrachali pěkný kousek pořád kolem potoka až k mostku a
rozcestí, kde se psalo, že je odbočka k chatě LČR, tak jsme tam šli. Chata
byla čerstvě zbouraná, ale kolem byl celkem přijatelný les a hlavně i ten
potok, tak jsme se tam rozhodli přespat v takovým trošku dolíku
v lese pod stromama. Večer jsme se trochu i umyli a po malé večeři jsme
zalezli spát. V noci jsem se vzbudila s tím, že mi leze do spacáku
myš… takže jsem zaječela a začala ji odhánět. No, byla to Radkova ruka, která
hledala baterku. Chtěl si posvítit na srnky, který kolem nás procházely. Srnky stejně
jako Radek po mým vyjeknutí pěkně zcepeněly :o) No, pak kolem nás něco usliovně
čmuchalo, to jsem zas lezla na Radka s tím, že se bojím. Je to úžasný, že
můžete se svým strachem v noci v lese někoho otravovat, obvykle jsem
byla v lese sama a tak jsem musela otravovat sama sebe :o)
Ráno v sobotu jsme zjistili hned několik věcí…
nejdůležitější bylo, že u bývalé chaty je asi šest aut a třicet lidí a že tam
od rána kutají a vypadá to, že staví chatu novou. S nadšením tam od šesti
ráno dělali takovej rachot, že se v tom spát nedalo, tak jsme posnídali a
vyhrabali jsme se z lesa na cestu do kopce. Radek chtěl trefit jakousi
cyklostezku
Do teď jsme na našich cestách potkali asi 5 pěších a 5
cykloturistů + pár lidí na Velkém Lopeníku a pár na Javořině, kteří dojeli
autem. Jinak nic. Já se bála, že budem v Bílých Karpatech ušlapáni houfy
turistů a vono nic. Nikde nikdo v červenci. Nechápali jsme to a nechápeme
do teď. Lidi jsou asi líní nebo co. Je fakt, že lozit po kopcích s báglama
na zádech a spát jen tak někde venku pod stromem, to už asi není v módě…
Na Javořině se setmělo… ne, že bysme tam byli tak dlouho,
ale vono se setmělo a začalo hřmět a blýskat. Napřed na slovenské straně
v údolí a pak se to začalo stahovat i od nás. Byly dvě možnosti: ukecat
domácí, aby nás nechali přespat nebo se sbalit a jít pryč z hřebene. Dolů
na obec Nová Lhota. Vylezli jsme zpátky k vysílači (stát v bouřce pod
zdaleka nejvyšším bodem v okolí a k tomu eště kovovým vysílačem, to
je jeden z nejlepších zážitků :o)) Po hřebeni jsme šli jen kousíček, ale
bylo to zajímavý s tou bouřkou za zadkem. Nahoře navíc stáli nějací šílení
radioamateři a měli tam postavený antény a chytali vlny. My sešli na českou
stranu hřebene a sešplhali jsme po červené dolů s kopce. Dole jsme došli
na Kubíkův vrch, kde začínala modrá značka a taky tam byl jeden z bodů
naučné stezky. Jo a taky tam začalo pršet. Ale naštěstí nijak tragicky a navíc
jsme to měli po silničce asi tři kiláky do dědiny, kde měly být podle mapy dvě
hospody. Takže jsme špacírovali v deštíku a povídali si a před náma už
byla Nová Lhota. Aby to nebylo tak jednoduchý, tak jsme si ještě zkrátili cestu
po modré značce… jinými slovy, místo po silničce
Ráno v neděli po nás lezli slimejši :o) Ale kolik… hm,
znám lidi co by se z toho poblili a hystericky uječeli, kdyby to viděli.
No, pár slimáků to nerozdejchalo, protože si vlezli pod celtu a byli rozváleni…
osud. Takže jsme měli věci poněkud oslizlé, ale postupně jsme se zbavili všech
živých i mrtvých slimejšů a mohli jsme se nasnídat a pomalu vyrazit na autobus…
ušli jsme za mýho brblání (už se mi v tom vedru nikam nechtělo) asi tři
kiláky do těch Suchovských Mlýnů a tam jsme na zastávce počkali na autobus do
Veselí na Moravě. Odtama nám pak jel vlak až do Brna. Výlet se vydařil.
Uplácali jsme nohama celkem nějakých 55 kiláků. Bylo sice vedro, lítaly a
kousali nás hmyzáci, kopce byly hodně do kopce i s kopce, ale dalo se to
přežít. Nezbývá než konstatovat, že v Bílých Karpatech je opravdu moc
pěkně :o) A lidi dělají chybu, že tam nejezdí…