Ztracený zelený ráj (6.7.-9.7.2006)

(fotky z cesty)

 

Nápad…? Tak na půl, spíš náhoda…

Radek se měl někdy v týdnu vrátit ze své cesty za prací. Já chtěla někam ven. Plány nejisté, termíny nejisté. Všechno nejisté, takže plány zrušeny a zůstalo jen u doufání a předpokladů. Nakonec se to jaksi stihlo všechno i přes počáteční rozepře a na náš výlet jsme vyrazili ve čtvrtek kolem oběda z Brna. Batohy jsme nevážili, ale podle odhadu jsme měli na zádech něco mezi jedenácti až čtrnácti kilama. Předpokládaný návrat sobota… možná. Jeli jsme do Bílých Karpat.

 

Kudy kam…

Celou cestu jsem zas měla (jak říká kamarád Egi) „malej kyblík“. Jeli jsme dálkovým autobusem do Uherského Brodu (to jsem měla obavy, že se do toho autobusu jako nevlezem – byl samozřejmě nakonec poloprázdnej). V Brodu jsme přestoupili do místního autobusku (to jsem zas měla obavu, že nám ujede před nosem), který nás dohrkal do obce Březová a vyklopil nás rovnou u hospody, kde měli Plzeň a Gambrinus a utopence a zahrádku ve stínu. Co víc si člověk může přát po 4 hodinách cestování? Poseděli jsme asi do čtyř hodin odpoledne a pak jsme vyrazili zpátky kolem krásného kostela přes místní hřitbůvek. Tam jsme našli po delším pátrání hrob Radkových předků. A pak už nic nestálo v cestě našemu putování směr obec Lopeník. Na Lopeník jsme vlastně jako jeli především. Jak jste asi pochopili, Radek to tam znal. Jezdil tam svého času na prázdniny k babičce :o)

Dlouho jsem si myslela, že Stašov na Vysočině je ta nejroztáhlejší dědina na světě, pak jsem objevila Kunvald v Orlických horách a teď už vím, že nejvíc roztahaný je Lopeník. Fakt. Od cedule k ceduli se člověk ukrutně projde. No, chtěli jsme se napřed občerstvit u obecního úřadu, ale tam měli zavřeno, tak jsme pokračovali dál k chatě Monte Lope, která se za dřívějších dob nazývala Celnicí. Na názvu moc nesejde, důležité bylo, že to tam fungovalo a měli pivo a stín :o) Ano, stín se stal na našem výletě poměrně častým zaklínadlem, protože bylo vedro a slunko svítilo jako o život… o náš život :o) Na Monte Lope jsme poseděli odvážně asi do půl sedmé večer. Však co, dyť je světlo až do devíti.

Pak jsme vyrazili na „vzpomínkovou cestu“ takže jsem se dověděla, kde je (teda byla) místní škola – barák tam stojí, ale vypadá už poněkud nepoužívaně. Došli jsme i ke statku Radkovy babičky, tak si to tam všecko pěkně vyfotil a pak jsme jako vyrazili „zkratkou“ na Mikulčin vrch. Tady tak jako do kopce kolem potoka a hned tam budem… Hm :o)

Kolem potoka jsme šli, pravda. Cestička tam jaksi taky byla. Pak jsme se ale usnesli, že by to tamhle šlo možná líp a přelezli jsme na druhou stranu potoka. Cestička zmizela a nahradilo ji bahno, kopřivy, bodláky, komáři a hodně vysoká tráva… naštěstí to netrvalo moc dlouho a vyhrabali jsme se na prosekanou cestu, která vedla spolu s elektrickým vedením průsekem na kopec. Vyhrabali jsme se do půlky kopce na lesní cestu kolmou k průseku a tady teda nevím proč, ale šli jsme doprava. Myslím, že to bylo dobře i podle mapy. Lesní cesta se tvářila jako lesní cesta jen chvíli, pak na ní bylo víc bahna než u potoka a víc popadanejch stromů než v pralese, takže jsme vylezli nad cestu, že jako půjdem lesem. Dopadlo to tak, že jsme vzali Mikulčin vrch prakticky útokem rovnou nahoru a vylezli jsme na pohodlné silničce, která tam vede od Trojáku. Pak už to byla milá procházka. No jo, s těma batohama na zádech to bylo trochu náročný, takže jsme přešli přes Mikulčin vrch a vyšli z lesa na louku v Lopenickém sedle. Tam už se začínalo úspěšně stmívat a hlavně tam hodně foukalo a byla zima. Takže bylo potřeba fofrem najít něco na spaní. Kolem byl natažený ohradník a všude pastviny pro krávy. Nakonec jsme našli ve svahu trošku rovnější místo, tak jsme se tam uhnízdili ke spaní. Noc jsme strávili tím, že jsme se na střídačku šoupali zpátky po svahu nahoru na celty… drobátko to klouzalo, pravda :o)

Ráno jsme se skutáleli na cestu a vyrazili jsme po značce na Malý Lopeník. Teda byl to kopec jako potvora, slunko už pěkně pálilo hned od rána, takže to bylo víc než náročné. Nahoře bylo pěkné odpočívadlo u rozcestníku, tam by se spalo :o) Dál na Velký Lopeník jsme se pomalu ale jistě taky doštrachali. Rozhledna na Velkém Lopeníku je od minulého léta a já se na ni bála vylézt, ale vylezla jsem. Koupili jsme pak pohled a na lavičce jsme si dali rum :o) Dál jsme šli po zelené značce s kopce. Z hroznýho kopce dolů. Bylo to nekončící utrpení. Přesně jak se říká, že s kopce se leze blběji než nahoru, tak to tu platilo. Nakonec jsme teda ale sešli dolů k silnici. Tam do nás pařilo slunko, takže jsme pokračovali dál na Novou horu… pro změnu do kopce :o) Pořád po zelené značce směrem do obce Strání – Květná. Nakonec se nám povedlo do dědiny dolézt. Bylo pěkný vedro a tak jsme hledali hospodu. Byl pátek, tedy všední den a protože jsme byli už zdecimovaní, tak jsme se rozhodli přespat někde za obcí a pokračovat ráno. Našli jsme pěknou restauraci se zahrádkou, kde měli pivo, kafe, kofolu… záchody a hlavně tam nikdo mimo nás ani nebyl. Takže tam jsme zůstali asi tři hodiny, já se byla podívat i v místním obchodě pro zmrzlinu a kafe na ráno. Pak jsme se tak nějak vypravili hledat něco na spaní. Napřed po zelené, že přespíme někde u značky a ráno polezem na kopec. Nakonec jsme ale šli kolem potoka o kus mimo značku zelenou, po značce žluté, kterou jsme neměli v mapě :o) Nicméně jsme se po ní štrachali pěkný kousek pořád kolem potoka až k mostku a rozcestí, kde se psalo, že je odbočka k chatě LČR, tak jsme tam šli. Chata byla čerstvě zbouraná, ale kolem byl celkem přijatelný les a hlavně i ten potok, tak jsme se tam rozhodli přespat v takovým trošku dolíku v lese pod stromama. Večer jsme se trochu i umyli a po malé večeři jsme zalezli spát. V noci jsem se vzbudila s tím, že mi leze do spacáku myš… takže jsem zaječela a začala ji odhánět. No, byla to Radkova ruka, která hledala baterku. Chtěl si posvítit na srnky, který kolem nás procházely. Srnky stejně jako Radek po mým vyjeknutí pěkně zcepeněly :o) No, pak kolem nás něco usliovně čmuchalo, to jsem zas lezla na Radka s tím, že se bojím. Je to úžasný, že můžete se svým strachem v noci v lese někoho otravovat, obvykle jsem byla v lese sama a tak jsem musela otravovat sama sebe :o)

Ráno v sobotu jsme zjistili hned několik věcí… nejdůležitější bylo, že u bývalé chaty je asi šest aut a třicet lidí a že tam od rána kutají a vypadá to, že staví chatu novou. S nadšením tam od šesti ráno dělali takovej rachot, že se v tom spát nedalo, tak jsme posnídali a vyhrabali jsme se z lesa na cestu do kopce. Radek chtěl trefit jakousi cyklostezku 5051 a od ní pak odbočit na červenou značku na Velkou Javořinu. Tak jsme vylezli do krpálu a našli nakonec zpevněnou lesní cestu, evidentně to byla ta cyklostezka a vesele jsme po ní šli dál a dál. Relativně ve stínu a po rovince. Tak jsme šli… trálala… A já furt chtěla odbočovat už doleva nahoru, jako na tu Javořinu. A Radek furt že né. A pak jsme došli k takovýmu památníčku… ten bohužel v tý naší super mapě byl, takže i Radek pochopil, že jsme poněkud jinde než jsme chtěli. Tak chvíli chtěl vraždit všechny kartografy na světě, pak byl ubručenej, pak vzteklej, já do něj furt vandrovala ať přestane být ošklivej… No, nakonec jsme došli k rozcestí stezek 5051 a 5052, napili se a vyrazili jsme nahoru po červené značce na Velkou Javořinu z druhé strany :o) Dá se říct, že jsme tam vylezli z posledních sil. Posledních 200 metrů k vysílači vedlo přes louku na přímém slunci a v hejnech kousavých hovad a much… teda musím říct, že jsem fakt měla dost. Slavnostně jsme se zapsali do vrcholové knihy na Velké Javořině ve výšce 970 m n. m. a šli jsme za kopec na slovenskou stranu do Holubyho chaty. Měli otevřený jen Krb, ale měli pivo, kofolu, kafe a hlavně moc dobrou zelňačku – polívku :o) Pokecali jsme nakonec i s paní výčepní.

Do teď jsme na našich cestách potkali asi 5 pěších a 5 cykloturistů + pár lidí na Velkém Lopeníku a pár na Javořině, kteří dojeli autem. Jinak nic. Já se bála, že budem v Bílých Karpatech ušlapáni houfy turistů a vono nic. Nikde nikdo v červenci. Nechápali jsme to a nechápeme do teď. Lidi jsou asi líní nebo co. Je fakt, že lozit po kopcích s báglama na zádech a spát jen tak někde venku pod stromem, to už asi není v módě…

Na Javořině se setmělo… ne, že bysme tam byli tak dlouho, ale vono se setmělo a začalo hřmět a blýskat. Napřed na slovenské straně v údolí a pak se to začalo stahovat i od nás. Byly dvě možnosti: ukecat domácí, aby nás nechali přespat nebo se sbalit a jít pryč z hřebene. Dolů na obec Nová Lhota. Vylezli jsme zpátky k vysílači (stát v bouřce pod zdaleka nejvyšším bodem v okolí a k tomu eště kovovým vysílačem, to je jeden z nejlepších zážitků :o)) Po hřebeni jsme šli jen kousíček, ale bylo to zajímavý s tou bouřkou za zadkem. Nahoře navíc stáli nějací šílení radioamateři a měli tam postavený antény a chytali vlny. My sešli na českou stranu hřebene a sešplhali jsme po červené dolů s kopce. Dole jsme došli na Kubíkův vrch, kde začínala modrá značka a taky tam byl jeden z bodů naučné stezky. Jo a taky tam začalo pršet. Ale naštěstí nijak tragicky a navíc jsme to měli po silničce asi tři kiláky do dědiny, kde měly být podle mapy dvě hospody. Takže jsme špacírovali v deštíku a povídali si a před náma už byla Nová Lhota. Aby to nebylo tak jednoduchý, tak jsme si ještě zkrátili cestu po modré značce… jinými slovy, místo po silničce 500 metrů jsme šli hnusným zarostlým úvozem asi 350 metrů… prostě zkratka jak vyšitá. Našli jsme zastávku autobusu i hospodu a šli jsme najít ještě tu druhou. Našli jsme bar Laguna, otevíračka do půlnoci a vedle baru krásně posekaný trávníček kus od silnice. V baru měli Gambrinus, kofolu, zmrzlinový pohár, hranolky a kafe se šlehačkou… to včecko jsem tam sežrala a vypila. Navíc se tam Radek podíval na fotbal (Německo-Portugalsko), bohužel Portugalci prohráli, tak jsme šli Radkův smutek zahnat hrou kulečníku.  Paní hostinská nám napřed na náš dotaz ohledně ubytování (ono to fakt vypadalo, že bude pršet i v noci) poradila, že vedle v dědině Suchovské Mlýny je hospoda i s ubytováním, ale když pak viděla, že jsme se na cestování vykašlali a radši asi někde zmoknem a hlavně u ní hodláme zůstat do zavíračky, tak pak ani moc neprotestovala, když ji Radek poprosil, jestli bysme nemohli přespat hned vedle toho jejího baru na zahradě. Takže spaní bylo domluvený. Ustlali jsme si u hromady dřeva kousek od ohniště na trávníku.

Ráno v neděli po nás lezli slimejši :o) Ale kolik… hm, znám lidi co by se z toho poblili a hystericky uječeli, kdyby to viděli. No, pár slimáků to nerozdejchalo, protože si vlezli pod celtu a byli rozváleni… osud. Takže jsme měli věci poněkud oslizlé, ale postupně jsme se zbavili všech živých i mrtvých slimejšů a mohli jsme se nasnídat a pomalu vyrazit na autobus… ušli jsme za mýho brblání (už se mi v tom vedru nikam nechtělo) asi tři kiláky do těch Suchovských Mlýnů a tam jsme na zastávce počkali na autobus do Veselí na Moravě. Odtama nám pak jel vlak až do Brna. Výlet se vydařil. Uplácali jsme nohama celkem nějakých 55 kiláků. Bylo sice vedro, lítaly a kousali nás hmyzáci, kopce byly hodně do kopce i s kopce, ale dalo se to přežít. Nezbývá než konstatovat, že v Bílých Karpatech je opravdu moc pěkně :o) A lidi dělají chybu, že tam nejezdí…