Komáří ráj na šest aneb Linia nieczynna a „já mám nápad“ … (1.7.-6.7.2004)

Jak to vzniklo?

Egi… to je takovej přírodní úkaz doformovaný civilizací – tak tendle člověk chtěl jet do Malborku. Povídal, že je tam křižáckej hrad a je to tam podle všeho tuze pěkný a on sice už v Polsku byl mockrát, ale tomu městečku Malbork s hradem, že se furt jaksi vyhýbá a že teda by to chtělo jet se podívat přímo tam. A aby se jako nenudil, tak že by pak kolem řeky Wisly došel do Gdaňska a odtama zas jel vlakem domů. Tak si to plánoval, že by jel teď jak jsou svátky na začátku prázdnin, že to jako pěkně vyjde na těch pět dní i s cestou. No, dobře se to poslouchalo až do chvíle, kdy mi povídá „Pojeď Káče do Malborku.“ A tady začaly problémy…

Já jsem člověk dobrodružný a taky jsem si říkala, co doma…přece nebudu čumět do zdi celý svátky… jedinej problém byly jako vždycky peníze, ale ty jsem taky jaksi složitě dala dohromady a nakonec to teda dopadlo tak, že jsem se nechala uvrtat. Trochu tomu pomohlo to, že Egi do tédle šílenosti uvrtal ještě i Roba (nebo taky Bobeše). Tak jsem si říkala, že tam pojedu aspoň s někým trochu normálním. Podle instrukcí od Egiho jsem nakoupila jízdenky na vlak. Pak podle svých chutí jsem nakoupila nějaký jídlo. Rob se zakoukal do předpovědí počasí a těsně před odjezdem se mu znelíbila naše varianta spaní pod celtou, resp. pod igelitem. A koupil si žďarák :o) To je takovej fusak na spacák, kterej trošku chrání proti vodě a větru…trošku… Na to konto jsme se my s Egim dohodli a vzali si napůl stan…oblíbený Coleman Nevada :o) …A jelo se. Vyjeli jsme bez mapy, s tím, že ji v Malborku koupíme…

Jak to bylo? Co to bylo?

Tak nějak vybaveni jsme si dali s Egim sraz 1.7.2004 ve čtvrtek kolem páté večer v hospodě u Pandura, kde byla zas sešlost Anete. Já si dala dvě piva na cestu a vyrazili jsme na vlak. Frčeli jsme do české Třebové, tam jsme přelezli na vláček do Ústí nad Orlicí a tam jsme s kafíčkem v ruce, teda já s čokoládou, čekali na vlak, kterým měl z Prahy přijet Rob. Přisedli jsme k němu a hurá do Polska. Cestou se nic tragickýho ani extrémně zajímavýho nedělo. Já jsem většinu cesty spala, akorát mě průběžně budili průvodčí a pohraničníci. Legrace začala až ve Wroclawi, kde jsme měli přesednout na vláček do Tczewa… proběhli jsme nádražním podchodem až na náměstí :o) Chvíli jsme tam koukali jako puci a pak jsme zamířili zpátky na nádraží, nakonec jsme vlak našli a stihli, protože měl docela sekeru. Do Tczewa jsme dojeli už za světla někdy ráno v pátek 2.7. Zjistili jsme, že skoro všichni co s náma jeli z Wroclawi, jedou na nějakej festival do Gdyně… pár zhulenejch kluků lanařilo okýnkem z vlaku Egiho, aby si s nima dal trošku trávy :o) Nezlanařili a odjeli. Nám jel za chvíli vláček do cíle cesty – do Malborku. Mají tam celkem pěkný nádraží, ale to nás tak moc nezajímalo. Po nezbytné kuřácké pauze (oni oba hulí jako fabriky – Egi i Rob) jsme vyrazili do města k hradu a turistickému informačnímu centru pro mapu. Našli jsme po chvíli obojí, cestou jsme si vyfotili hradby a kousek hradu z venku.

V IT centru měli ještě zavřeno, tak jsme se rozhodli, že se bude napřed jíst. Egi prohlašoval, že má pro nás na snídani překvapení a tedy, že jdeme k řece (jmenovala se Nogat…ta řeka v Malborku). Našli jsme tam nábřeží, lávku na druhou stranu a u břehu zakotvené dvě lodní restaurace. Egi neváhal a kousek od jedné z nich, hned u cesty prostě začal vařit. Jo, děsně tam foukalo, ale jinak bylo pěkné počasí. To jeho překvapení spočívalo v tom, že vylovil flašku s vajíčkama a jal se je smažiti na oleji v ešusu na lihovém vařiči :o) No, nebylo by to tam nic divnýho, kdyby ovšem v ešusu nevznikla pěkná žlutá polívka s mastnejma kolama na povrchu a ne a ne se smažit… jak foukalo, tak se rapidně zvýšila spotřeba tuhého lihu a vajíčka furt nic… teda jako že by se smažila…:o) No, nakonec na to praskla celá krabička lihu a vajíčka jsme statečně snědli ve stavu polosyrovém, s tím, že se přinejhorším všichni poserem…:o) Dobrej začátek ne? :o)

Po snídani jsme vyrazili do IT centra pro mapu a jednu takovou jsme tam pořídili, byla dost podrobná a hlavně na ní bylo všechno mezi Malborkem a Gdaňskem. Následně jsme se vypravili uložit bágly do úschovny a hurá pro lístky na hrad. Já byla prozkoumat ještě místní záchodky a taky jsem zjistila, že moje zaklínadlo pro tudle výpravu bude „paczek“ – úplně super koblihy ve všemožných variantách :o)) Hrad byl skvělej, mají to tam super zařízený a zorganizovaný. Fotit v hradu stálo penízky, takže fotil jen Egi, tak snad budu mít od něj nějaký fotky :o) Hrad je hrozně rozsáhlej a já po té noci na cestách začala v půlce prohlídky usínat za chůze :o) Děsný. No, nakonec jsem to přežila. Pod hradem jsme si dali pivko a já si dala první tři paczeky :o) Bylo to super :o) Pak jsme šli pro bágly a vyrazili jsme směrem na Novy Staw, kde jsme někde kousek dál chtěli přespat. Na mapě byla zakreslena zajímavá území, ke kterým v legendě náležel název „depresije“… usoudili jsme, že tam asi budou bažiny nebo tak něco… Egi je chtěl děěěsně moc zkoumat, což se mi teda nelíbilo ani trochu. No, šli jsme pěkně po silnici až do místa, kde Egi zavelel odbočku do pole po cestě. To by nevadilo, to bylo v plánu. (pozn. slovo „cesta“ a následně i slovo „zkratka“ se dostalo na této výpravě do slovníku zakázaných, téměř sprostých slov.) Tak jsme šli mezi polama, až cesta skončila…v hrachovým poli. Jenže hrášek ještě nebyl hotovej… No, nicméně Egi se nezastavil a to, co následovalo potom v nejbližších asi třech hodinách, to prakticky málem vedlo k tomu, že jsme Egiho zabili… aspoň teda já ho chtěla zabít už hodně. Táhl nás polama a asi 25x prohlásil „Hele, támhle už je cesta“, případně „Tady to vypadá na zkratku“. No, já nakonec musela vylovit Zyrtec proti senné rýmě, byla jsem domlácená od kopřiv a bodláků a vůbec mi nebylo fajn. Bylo mi blbě a odhodlaně. Odhodlaně k tomu, že si s Egim budu muset vážně promluvit o jeho záměrech na této výpravě. On se tomu všemu děsně smál jako debil, hýkal jako osel a vypadalo to, že se děsně baví – čím víc hýkal, tím víc jsem ho chtěla zabít. Nakonec jsem zjistila, že je mi po něm prd a že se mu můžu na takový cesty s 16 kilovým batohem na zádech pěkně zvysoka vykašlat. No, nakonec jsme se prohrabali z pole k barákům u silnice, kde nám poradila paní další cestu do Nového Stawu, nakonec jsme šli radši po silnici a poslední dva kilometry nás svezl hodnej pán s autem, kterej zastavil, ikdyž jsme vůbec nestopovali a vzala nás všechny tři i s báglama a špinavý od bahna… V Novem Stawu jsme zjistili, že tam nemají ani normální hospodu a že tam jezdí autobusy do Malborku, tj. zpět, tam kde to už trochu známe a víme, kde je tam kemp. No, Egi se furt hýkavě smál jako debil a pořád to vypadalo, že ho to baví. Nakonec jsme se s Robem usnesli, že se zajdem kouknout na místní vlakové nádraží, jestli něco nejede víc na sever. Po příchodu k nádraží jsme trochu nevěřícně zírali na lidi obývající nádražní budovy, na psa spícího na peronu a na metrovou lebedu a stromy rostoucí v kolejích… tu vlak už asi nejezdí a to dost dlouho… no jo, on pak Egi na mapě našel poznámku u téhle trati „linia neczynna“… v tu chvíli jsem byla rozhodnutá odjet autobusem do Malborku a v klidu se dopravit zpátky do Brna. Nevím, jak na tom byl Rob, ale já taky v tu stejnou chvíli chtěla ještě i zabít Egiho, jehož veselé hýkání nabralo na „nádraží“ ještě na síle. Pod vlivem okolností a hlavně opravdu velké únavy, jsme se tím chechtajícím se tyranem nechali odvést kousek dál po neczynnej trati a postavili jsme ležení na hnusně zarostlém poli za prvním větším křovím kousek od dědiny Novy Staw. Vyrobili jsme k večeři ohřátou konzervu Slováckých fazolí s klobáskou a chlebem a šlo se spát…

Jak se říká, ráno moudřejší večera…tak to je prosím pravda. Minimálně když se najíte a vyspíte, tak už vám pak ani hýkající Egi nepřijde tak hroznej. Vyrobili jsme přijatelnou snídani – tedy Egi vyrobil… pohostil nás párkama z konzervy, dobrý to bylo…(pozn. berte v potaz to, že Egi před 10.00 hodinou ráno stan neopouští, takže většina snídaní byla současně i obědem) a vyrazili jsme po silnici zpátky ke křižovatce, směrem na Novy Dwor.

Novy Dwor mělo být větší městečko, na mapě z něj vedla zase železniční trať… V plánu bylo zkusit autostop, protože pánové už měli oba puchýře na nohách. Nakonec jsme se na křižovatku svezli autobusem za nějakých 90 grošů za jednoho… Asi půl hodiny jsme zkoušeli stopovat a u toho jsme pozorovali, jak se nad našimi hlavami stahují mračna. Nakonec se začalo blýskat, tak jsme se vyprdli na stopování a vyrazili jsme po silnici na Novy Dwor po svých. Minuli jsme dědiny Chlebowka, Marynowy a Rychnowo a došli jsme do Noweho Dwora Gd. Cestou jsme několikrát zmokli, prakticky jsme to šli celé v pláštěnkách… doplazili jsme se do Noweho Dwora. Hned na začátku to začalo vypadat, že s tou železniční tratí to tu bude stejně na pytel jako v Nowem Stawu. Pro jistotu jsme chtěli ale vidět nádraží, abychom si tím byli jistí…že je taky nieczynne… Cestou přes městečko jsme se nachomýtli na zastávku jakéhosi autobusu… a řešení se našlo…autobus jel na kosu… teda jako na sever k moři, kam jsme chtěli… mohl by jet přes městečko Stegno a tam jsou kempy a kousek dál hned moře. Bylo to asi 15 kiláků a nás už bolely nohy. A hlavně autobus měl jet asi za 10 minut. A jel…výjimečně bylo v Polsku něco „czynne“. A jelo se a bylo to prima :o) Egi sice chvílema zas hýkal…něco jako v tom smyslu, že „Vidíte to? Já to zas dobře zařídil…“ Přitom té zastávky si všimnul Rob a mně byl povědomej název konečné stanice… až potom Egi vytáhnul mapu. No, dojeli jsme do Stegna. Bylo to klasické letovisko se spoustou atrakcí pro rekreanty. Po menším zašmodrchání jsme se vypravili po ulici Morska k moři… resp. ke kempu. Doplazili jsme se tam… už na pohled ten kemp vypadal prapodivně. Chtěli celkem 24 zlotych za noc, tak jsme to riskli… vypadalo to zas na déšť a už taky bylo docela pozdě. Paní nám ukázala plácek, kde si máme postavit stan a nasměrovala nás k umývárce a záchodům. No, napřed jsme postavili stan, protože už to fakt vypadalo, že bude pršet. Kluci šli do umývárky pro vodu… já pak taky a povedlo se mi donést poněkud míň smrdutou a rezavou než jim. Na pití to moc nevypadalo. Jinak záchody a umývárka s ledovou vodou byly děsný. Brrr. No, stačili jsme ohřát večeři a to už nám nad hlavama hřmělo a začalo pršet. Takže jsme jedli nacpaní ve stanu :o) Přehnala se solidní bouřka a pak bylo zas pěkně :o) Tak jsme vzali foťáky a pláštěnky a vyrazili jsme k moři. My s Robem měli chuť na pivo :o) U moře hrozně foukalo a byly vlny a zima, takže jsme si to tam vyfotili a hurá zpátky po silničce lemované budkama se vším možným a hospodama :o) V jedné jsme zakotvili a trošku jsme si užili piva :o) S číšníkem jsem debatovala na téma palačinky a Rob mu pak ještě vysvětloval, co jsou to bramboráky :o) Doplížili jsme se ke stanu a šli spát do stanu… ve třech… on by nám Rob ve žďaráku mohl zmrznout :o) Jo, já se ještě byla odvážně osprchovat v té ledové vodě… Rob taky…Egi nám tvrdil, že teplá prý poteče, když tam někam hodíme peníze – že mu to říkala ta paní - ale usoudili jsme, že problém je ve vypnutým bojleru a že prachy bysme museli asi hodit do té baby, aby nám bojler pustila…

Ráno 4.7. v neděli (tedy asi někdy v poledne) se Egi probral s hláškou „Davaj tytoň“ a až dokouřil a dopil kafe (já si dala radši s Robem jeho Nescafe), tak jsme vyrazili po snídani (kterou nás opět pohostil Egi – osmažil lanšmít na deklu od ešusu takovým stylem, že jsem ho pak musela natvrdo oškrábat…chudák Rob, byl to jeho dekl)… po turistické značce, teda po turistickém „šlaku“… na mapě byl červenej, na stromech byl žlutej, ale vedl lesem, příjemnou cestou. Celou dobu jsme průběžně bojovali s komárama, tady jich trošku přibylo, tak jsem se vytasila s repelentem :o) Šli jsme souběžně s pobřežím asi 12 kiláků nebo víc, já nevím až do dědiny Mikosczewo, kde jsme si udělali přestávku na pivko, já si dala zmrzlinu a pak jsme prošli na konec dědiny k přívozu. Mají tam přes řeku Wislu přívoz pro auta a pěší lidi. Počasí nebylo nic moc pomalu se schylovalo k bouřce a dešti a dost foukalo, takže na prám jsme nastoupili v pláštěnkách a dobře jsme udělali. Cesta přes řeku byla fantastická, koukali jsme směrem k moři, kde ústí Wisla do Baltu a bylo to pěkný :o) Přistáli jsme v obci Swigno. A začalo lejt. Já ještě stihla koupit chleba a pak jsme skončili na autobusové zastávce pod stříškou…a lilo a lilo… jezdil tam autobus až do Gdaňska, ale tam jsme zatím nechtěli. Každopádně jsme nakonec toho autobusu využili a svezli jsme se do obce Sobieszewo, což je takové už skoro předměstí Gdaňska. Vylezli jsme z autobusu a vlezli zas do pláštěnek protože zas začalo pršet. Prošli jsme celou obec směrem na západ, až na konečnou autobusu 186, který tak jezdil do Gdaňska a došli jsme ke stezce do rezervace Ptačí ráj. Tam jsme zakotvili na lavičce u louky a začátku lesa s rezervací. Počkali jsme až odjede auto s rodinkou a pokračovali jsme ve vaření kafe a v dešti jsme přemýšleli, kde budem spát. Nakonec se místečko našlo. Tak jsme ještě počkali až se kolem nás proběhne smečka místních voříškovitých psů a šli jsme stavět stan. Bylo jasný, že budem zas spát ve třech, bylo hnusně, že by ani Roba nevyhnal :o) K večeři byla dobrá polívka a šlo se spát. V noci pršelo, ale zůstali jsme i s báglama v suchu. Ráno v pondělí jsme si udělali jen kafe a vyrazili jsme do rezervace koukat na ptáky. Tedy takový byl záměr.

Ovšem reality byla jiná, tvrdší… a opět vzniknul prostor pro veselé hýkání jistého člena výpravy. Po vstupu na lesní cestu vedoucí do rezervace se kolem nás vytvořil neproniknutelný chumel komárů… bylo jim jedno, že jsme naplácaní repelentem a že je nemáme rádi… prostě nás ocucávali celou strastiplnou cestu rezervací… Rezervace spočívala v tom, že jsme šli kolem rákosí, za kterým asi byli podle všeho nějací vodní ptáci… to bylo opravdu celý, víc jsme toho z rezervace neviděli…jo, pak už jen ty houfy komárů. Cestou jsme na chvíli vylezli z lesa na takový plácek s lavičkama..tam to Rob našel… našel na zemi zapomenutou lahvičku Fenistilu :o)… Tak jsme si tím hned všichni naplácali kousance od komárů a přejmenovali jsme Ptačí ráj na Komáří ráj :o) Ono těch komárů bylo v Polsku všude plno, ale teda Ptačí ráj vedl :o) Popošli jsme ještě kousek a ocitli jsme se na krásné pláži…u moře :o) Bylo tam moc pěkně, tak jsme šli po kraji vody a sbírali mušličky a koukali jsme kolem sebe. Voda byla teplá, skoro jsem se odhodlala ke koupání :o) Následovala zas cesta lesem a komárama…děsný… pak jsme se vyloupli u silnice, která nás dovedla do obce Sobieszewo – kousek od zastávky autobusu. Našli jsme tam malýho ježka :o) Seděl v trávě a koukal :o) Autobus nás zavezl do Gdaňska. Byla to super cesta…napřed Egi koupil 24hodinové jízdenky – spočívalo to v tom, že pro každého z nás dostal 7 malej lístků a ty bylo třeba všechny cvaknout najednou :o) Pak jsme jeli po pontonovém mostě…dobrá sranda :o) Na nádraží v Gdaňsku jsme si dali batohy do úschovny a vyrazili jsme na prohlídku města. Prošli jsme historické centrum (a radnice a ještě a ještě další) a zasekli jsme se u piva – tedy já a Rob jsme se zasekli… Egi na nás nevrle vrčel a žral hamburger… Domluvili jsme se, že budem spát v kempu a do té doby ale shlédneme klášter a park v Oliwie (a ještě a ještě unavenej Rob) a taky památné místo na pobřeží Gdaňska – Westerplate. Je to až divný, ale stihli jsme to místní dopravou všecko. Já z toho měla sice prd, protože se na mě hned poránu vykašlalo mé pravé koleno a večer na Westerplate jsem už jen tiše přemýšlela, ve kterým křoví chcípnu… Bylo mi opravdu příšerně… Ale bylo to tam pěkný a i když jsem kulhala jako válečnej veterán, tak se mi tam moc líbilo :o) Už jsem byla unavená a chtěla jsem spáát… Vrátili jsme se k nádraží a vyzvedli batohy a vyrazili jsme tramvají číslo 8 na konečnou Stogi-plaza… tam měl být kemp. A byl :o) Už za tmy…asi někdy kolem jedenácté jsme se tam dohrabali a ubytovali nás. Postavili jsme stan a vyrobili večeři – trenčák s fazolou. Já a Rob jsme pak zamířili do umývárek, Egi šel spát rovnou… čuně. Já byla nervózní z toho, že už nemám čtyři dny umytý vlasy, ale holt sem to musela přežít, v umývárce mě čekala super horká voda ve sprše a přímo přepychový záchody :o) Co víc si přát?… Spát jsme šli asi v půl jedné, vstávat se muselo trochu dřív.

Ráno v úterý jsme původně chtěli odjet tramvají v 8.18…Egi byl děsně chytrej a povídal, že stačí až v devět a tak různě. Vstávali jsme v půl osmé, pravda, tramvaj v 8.18 bych nestihla ani kdybych tam byla sama… nicméně Egiho kecy o tom, že došlo na jeho slova, že jdem až v 8.58 mě štvaly, hlavně, když to byl on, kdo vylezl ze stanu až v půl devátý a pil kafe až do třičtvrtě na devět… tím pádem nešel sbalit stan, karimatka, vařič, ešus…a tak různě… no, prostě měl zas na mále a už bych mu nakopala zadek. Měl štěstí, že mě bolelo koleno a těšila jsem se domů. Dohrčeli jsme na nádraží, nakoupili paczeky a jiné dobroty do vlaku a hurá domů. Vlakem do Warszawy, pak dál do Břeclavi a nakonec do Brna. Většinou jsem se snažila spát, až za hranicama mě nasral štíplístek, protože z nás vyrazil ještě příplatek na EC, přitom jsme měli lístky mezinárodní… no, ze mě už nic nedostal, musel to zaplatit Egi. Poslední český koruny padly výměnou za horkou sprchu v kempu. V rychlíku z Břeclavi do Brna jsme narazili na divnýho chlápka, kterej mě osobně děsně unavoval svejma divnejma kecama. Na nádraží v Brně jsme se rozloučili, Rob s Egim vyrazili ke Kolečku na pivo do hospody a já domůůů… Tak to je konec úžasného vyprávění o výpravě do Malborku, potažmo Gdaňska.

Co z toho?

Ve slabé chvilce jsem prohlásila, že s Egim už nikam nejedu, protože je to hýkající debil… Taky z toho plyne ponaučení, že v Polsku je většina věcí „neczynnych“ a když Egi řekne „já mám nápad“, tak ho rychle zabijte, jinak on tím nápadem minimálně přizabije vás…:o) Rob je kliďas a je mi sympatickej :o) A Egi?… Egi ví, co si o něm myslím doopravdy… Takže přežila jsem „Paczeky rulez“…:o))