3.7.-6.7.2009 Malá procházka přes Orlické hory

No. Skoro bych řekla, že nevím odkud začít. Tak to prostě vezmu popořadě podle rozcestníků.

Takže vyrazila jsem na cesty v pátek kolem oběda a ve tři odpoledne mě vyhodil autobus pěkně do dveří hospůdky U anděla v Olešnici v Orlických horách. Zaplula jsem na "svý" místo u stolu u automatu na cigarety, dala sem si pivko a velmi, velmi dobrou polívku značky boršč. Jako už jsem jedla všechno možný co se jmenovalo boršč, ale tohle byl opravdu BORŠČ. Mňam. No, zlomila jsem druhý pivko. Venku se kabonilo a vypadalo to na pěknou bouřku. Naštěstí zatím jen vypadalo. Tak jsem preventivně zaplatila, rozloučila se a vyrazila do kopca... na Vrchmezí. 2,5 kiláku přes louku a 2 kiláky lesem do úděsnýho krpálu. Na té louce mi dvakrát fajn nebylo. Mimo sloupů a drátů s elektřinou sem tam byla jedinej vyčnívající bod... vyčnívající a pochodující. A blýskalo se. Snad na lepší časy nebo co. V hlavě jsem přebírala co tak mám jako u sebe za kovový věci... mobil, foťák, placačku s rumem, zip od spacáku, zip na batohu, zip na gatích... kovový poutka na botách... no. Jejda, našlo by se... ale neuhodilo :o))

Cha, vylezla sem na Vrchmezí za hodinu a deset minut. Asik rekord řekla bych. Bylo vedro jako v prádelně. Tak co dál? Hurá přes Polomskej kopec, Bukačku směr Šerlich. Jako bahýko tam bylo. Chvílema sem měla dojem, že jdu potokem. Boty to braly celkem sportovně až do té doby než do nich nateklo vrchem. Doskotačila jsem těch asi 5,5 kiláků na Šerlich do Masarykovy chaty a hned od dveří sem hulákala... "Brej večír, máte tu kvartýr k ubytování?" Prej kolik nás je... tak sem se trapně ohlídla. A zas zpátky. Pochopili. Nebo teda nevím... páč mi dali pokoj pro sedm lidí :o) Asi menší nebyl. Lezla na mě pekelná migréna z teho vedra, tak sem odhodila věci, vyměnila triko a šla do jídelny na pití a jídlo... litr zelenýho čaje s vodou migrénu spolehlivě zahnal. V sedm sem se odplazila do schodů do sprchy zkulturnit a pak spát. Po velmi dlouhé době jsem spala celejch 12,5 hodiny v kuse. Luxus. Snídaně dvojitej luxus. Miluju hotelový míchaný vajíčka. Miluju míchaný vajíčka na Šerlichu. Pravda, trochu jsem se přežrala :o) A pak sem spakovala bágl a vyrazila na cestu.

Seběhla sem (no, dobře, opatrně sem slezla) dolů na parkoviště a vyrazila po značce na Velkou Deštnou (obvyklou zkratku sem zavrhla, protože tam bylo tak mokro, že sem nechtěla byt hned od rána v mokrejch botech). Plazím se plazím. A koukám. Krásný rozhled na polskou stranu. Flašku s vodou v ruce a piju a piju. A zatáhlo se. Hm, pověstný mračna s emi stahujou nad hlavou a adekvátně k přibývající tmě se mně stahují půlky. Vím, jaký bouřky můžou být v Orlickejch :o) Kukuč... budka horské služby na dohled... tak eště zaběhnout na vrchol Deštné a zpátky ke kiosku. Jednu vodu, druhou vodu... radši žádnej rum takhle ráno. A tradá dolů s kopca pěkně po Jiráskově cestě. Po té ostatně půjdu až kam to pude. Šlo to frajersky až pod Tetřevec. No. Jestli sem měla dojem, že na Bukačce je bahno, tak pak nevím co bylo tady. Černej sajrajt... několikrát jsem to přejmenovala za těch pár set metrů. Některý názvy ale nejde ani napsat. Takovej humus... koleno nakrknutý z věčnýho poskakování. Jednu chvílu sem měla dojem, že snad přijdu i o botu, že mi ju to bahno slupne jako borůvku. Aha, borůvky. Už na Vrchmezí jsem zjistila, že je po nich. Pár sem jich našla a pojedla, ale nic moc teda. Buď jich letos bylo málo obecně nebo je už česači orvali do mrtě. No, na Pěticestí jsem byla už pěkně jetá. Přikoupila sem celou flašku Mattonky a štrádovala sem si to dál na Komáří a tak. Slíbila sem si žádný odbočky k betonu mimo Annenskej vrch. Arnoštek, ten se musí... jako jo, zašla sem si asi třikrát k betonu, ale žádný velký akce. Cestou mi byla nabízena hruškovice... no, oni chudáci asi netušili, že su z Moravy a hruškovici piju jen v nouzi. Na Arnoštkovi sem si chvíli polebedila, poobjímala sem ten kus betonu a šla dál (Arnoštek je bunkr). Altánek s klasickým odpadkovým bordelem kolem jsem minula rychle, smrdělo to tam. Hanička furt stojí, tak co s ní. Na Holém byla nějaká seance a koukali na mě jako na mimozemšťana. Pěkně sem šla dál. A dál. A minula sem pěticestí nad Kunvaldem, kde sem onehdy spala. A dál... a začalo hřmět. A fest a trochu i pršet. Ajajaj. No, ale to už jsem stála nad závěrečným sešupem k Divoké Orlici. A byla sem pěkněěě v prdeli. KOleno už dávno vyhlásilo stávku a hlavně už mě bolely v mejch AKU gotarexkáchi zespoda nohy, což je neklamná známka toho, že fakt ten den stačilo.

Kopeček sem "slanila", vyškrábala sem se do protisvahu za cenu dvou puchýřů na levé patě a slezla jako pajdající mrzák k mostu na Zemské bráně. Pokud někdo sledoval cestu po červené značce na mapě, pak ví, že jsem v tu chvíli měla v nohách za ten den asi 39 kiláků. A to neměl být konec, ale to sem eště netušila ani já. Plán byl přespat na Čiháku v turistické chatě. Tak sem tam ten kilák po silnici došla a ... a voni tu chtu zrušili. Další spaní České Petrovice. Ty tři kiláky do Petrovic mě zabily. Regulérně. Bylo to po silnici a asi třikrát sem se ukecávala, že začnu stopovat. Aut tam jezdilo dost. Nicméně hrdost (co to plácám? blbost to byla...) mi nedovolila tu ruku zvednout. Takže jsem se doplazila s úplně odrovnanou celou pravou nohou (nějaký koleno... kdo by si na něj vzpomenul) k ceduli České Petrovice a můj zoufalý pohled padl na nápis Penzion Na Statku vlevo od té cedule asi 120 metrů. Trávník netrávník, prostě přímou čarou sem se doplížila TAM. Tam u baru stála slečna nebo paní provozní (abych ji ježišmarjá neurazila) a sdělila mi že mají super pokoj přesně pro mě. Cena je a snídaně a blablabla... kdyby věděla, tak se neobtěžovala mluvit, jako obvykle sem žgrt, ale v tu chvíli mi to bylo fuk, ikdybych si měla na cestu domů vydělat ... sexem. Pokoj úžasnej. Pravda, měl drobnou vadu.... spaní bylo na dřevěným luxus patře a vedlo tam asi 12 schodků, dost příkrejch. Takže po průzkumu rozkládací pohovky v "přízemí" pokoje sem se po půlhodině ležení na zemi donutila vyplazit se po těch schůdkách nahoru pro polštář, deku a ručník s mýdlem. Kupodivu sem na zpáteční cestě ani nehodila držku. Sprcha na mě měla blahodárný vliv, když teda pominu ty děsný orgie s likvidací neprasklých puchýřů pomocí mého vpravdě "malého" nože. Myslím, že slabší povahy by šly do mdlob celkem spolehlivě... :o)) Sprcha ale nespravila nohy. Chodit sem fakt nemohla. Teda mohla, ale tak nějak zvláštně? To bude to slovo. Asi jako by mi někdo nakopal hodně do zadku a do obou koleno to vypadalo... Ale snaha byla odměněna naprosto luxusní svíčkovou s pěti knedlíkama a ještě úžasnější plzní... aaaa... mňam :o) Hm, pak nastal legrační okamžik večera. Musela sem se nějak vyšprtnout od stolu a před zraky zděšených spolubydlících se nějak důstojně dostat aspoň za dveře restaurace... zbytek cesty (byl tak nějak do schodů) jsem se přeplazila ala had kolem stěn. Ráno mě zas čekala luxus ultra super penzionová snídaně... párečky, vánočka s marmeládou a medem, čajíček... jééžiši. Když nic, tak sem se přežrala. Venku byla mlha a vypadalo to na chladnější den (jen vypadalo)...

Směr Mladkov. Sem si tak v noci říkala, že jako dolezu do Mladkova do hospody U Bohouše a uvidiím. Sem viděla. Pěnící kofolu a pěnící pivo. No, cestou sem naznala, že by to směr "dál" snad i eště šlo. Když se vyseru na Boudu a spol a pudu kolem silnice a tím i trati, tak dyžtak prostě někde nalezu do vlaku a bude. Super, takže Lichkov... a no, prostě sem se dostrkala (ale to sem fakt už jela na morál, jak se říká) až do Králík na náměstí. Měli tam zrovna sraz veteránů, bylo to docela pěkný :o) V infocentru sem vysomrovala seznam ubytovacích zařízení. Ani nevím proč sem tam lezla, když sem stejně pak vlezla do prvního co bylo... hotel Zlatýho "cosik"... husa, hvězda... to je fuk, no, uvnitř hotel moc zlatej není teda. Má svý mouchy a na to kolik jich má byl kurwa drahej. Ale já už fakt nemohla chodit ten den... Takže sprcha, čistý hadry. Výletíček do infocentra (bylo to děsivých 100 metrů) pro pohlednice, abych mohla napsat kamarádovi Egimu. Pak hačačá v restauraci. Svíčková se den předtím osvědčila, takže repeté... taky byla dobrá, ale o šest pětek dražší. K tomu 14tku Holbu... jó, to byl nářez teda... :o) No a pak na pokoj k televizi ne? Proč měl hotel mouchy? Za prvý hele, dveře do pokoje byly ošklivejší než moje do bytu... no fuj. Za druhé jakože v koupelně bylo mrňavé umyvadlo, to by nevadilo, kdy ovšem vodovodní baterky konec... kurňa, jak se tomu říká? Prostě ten konec co z něho teče voda... nekončil na hraně umyvadla. Fakt zábavná věc. A za třetí držák na ručník byla taková tyčka na zdi, ale o její roh se snad každý musel mr... praštit do hlavy, když se snažil zalézt na minihajzlík ukrytý v koutě koupelny... no děsný :o)) Jako ale v pohodě, když sem to pak už vychytala. V noci sem si říkala, že bych jako mohla vylézt ráno na ten Kralický Sněžník a sejít dolů a jet dom... no, ale ani do rána mi ta pravá noha nezačala fungovat jako vůbec, takže sem ke snídani lezla jako píďalka bez noh a s tím chodit za počasí co bylo na Kraličák... magor sem, ale ne sebevrah :o)

Ráno sem teda pokorně vyhledala autobusové nádraží. Koupila si dva časáky a vyrazila do Žamberka na bus do Brna. Jako v Žamberku sem zavzpomínala na jisté dost dobré časy... zjistila sem, že je to tam tak trochu jiný taky po těch asi šesti letech. Pak už jel autobus na Brno. A to je konec srandy. Doma sem dala prat hadry a umyla sama sebe a odložila sem se ke krátkému schrupnutí si :o) Výlet to byl suprový, celkem asi 75-80 kiláků, nevím jak počítat ty různé odbočky... Takový fajnový přechod Orlických hor až po Králíky. Jen ten Kraličák nevyšel sakryš.... no, třeba eště příště :o))