Pohádka
Bylo nebylo, tak nějak začínají normální klasické pohádky…
Já svoji pohádku začnu trošku jinak. „Bylo, bude a nebude a
momentálně je, případně není…“
To je blbý, co? :o) Jo, já vím,
zní to jako odpověď prodavače v obchodě se zeleninou.
Takže popořadě je to asi takhle:
Jméno mé zní pěkně (aspoň tedy
musím říct, že jsem se svým jménem spokojená :o)). Jmenuji se Katka, přesněji
Kateřina a úplně nepřesně Kačka a Kačenka. Fakt je, že zdrobněliny na mě moc
nesedí vzhledem k mým rozměrům, váze, zájmům a chování řeznického psa.
Pokud mě budete chtít opravdu naštvat, tak mi říkejte Káťo. Je jen pár lidí, od
kterých to snesu a nikde nemáte jistotu, že jste to zrovna vy. Narodila jsem se
22. února 1975 v Brně, což už je docela dávno, nicméně ani za tak dlouhou dobu
jsem ještě jak se říká nezmoudřela. Od narození jsem se jevila jako dokonale
chcíplé dítko a rodiče se mnou měli hodně práce a starostí.
Poprvé jsem byla sama z domu
tuším ve dvou letech, kdy jsem si pořídila zápal plic a zavřeli mě do
nemocnice. Pak ve čtyřech letech mě odvezli do lázní Kynžvart a zapomněli mě
tam na celé dva měsíce – no, starali se tam o mě pěkně a jedinou chybou bylo,
že mi zkusili dát k jídlu mléčnou polévku… po té, co umyli jeden stoleček,
jednu židličku, čtyři děti a vyprali hromadu oblečků, už to vícekrát neudělali…
dobře jim tak :o)
Pak už následovala léta
dovolených v Jugoslávii. V pěti letech jsme se tam s celou
rodinou vypravili poprvé, naučila jsem se plavat a potápět a bylo to fajn. Byli
jsme tam pak ještě čtyřikrát, mezitím jsme zajeli i do NDR, Rumunska a jednu
dovolenou jsme strávili na Slovensku na Malé Fatře. Cestování se stalo mojí
velkou zálibou a já a můj cestovní plyšový pes Šarik jsme byli vždy připraveni
vyrazit za novým dobrodružstvím. To trvalo až do mých 14 let. O škole se není
třeba nějak zvláště zmiňovat, šlo mi to celkem bez učení, když pominu pátou
třídu, ve které jsme dostali šílenou neurotickou učitelku z matematiky.
Když přivedla téměř k sebevraždě půlku naší třídy, tak se za nás postavili
rodiče a učitelku od nás odveleli pryč. Jinak jsem v 8 chodila dva roky do
TOMu, což byl turistický oddíl mládeže, bylo to fajn a pak ve 13 jsme měli
prima vedoucí v turistickém oddíle, který vznikl v naší třídě
z Pionýra, taky to bylo fajn – nejlepší byl týden na Slovensku
v Roháčích.
K mé rodině můžu říct
následující mám normální úzkostlivou, přemrštěně starostlivou a pořádkumilovnou
mamku a pak mám normálního taťku a jednu o šest let starší sestru Martinu,
která všecko zná a všecko ví… teda, to jsem si myslela jen dokud jsme obě
studovaly :o) Pak mám babičky a dědu a právě, když mi bylo 14, tak mi umřel
druhý děda, taťkův táta. Byl veselý a zábavný a pro každou špatnost a byl to
vinař a měla sem ho ráda. Pak mám pět tet a pět strýců a hromadu sestřenic a
bratranců a ti teď už mají svoje manžele a manželky a děti samozřejmě taky… je
nás děsně moc :o)
No, takže zpátky ke mně.
V těch 14 jsem se prohrabala na gymnázium na tř. kpt. Jaroše a jak jsem
tam tak vlezla, tak jsem zároveň s tím začala veslovat. Tím začaly čtyři
roky slávy a bídy zároveň. Je to jedno ze tří období, se kterýma se dokážu
hodiny a hodiny chlubit. Veslování bylo vysvobozením z kolotoče zákazů a
příkazů a bavilo mě. A škola? no, to byl děs, to byly známky… hrůza vzpomínat.
Doma jsem trávila co nejmíň času, rodiče jsem považovala přinejmenším za
debilní kretény a puberta se mnou mlátila ve velkém stylu. Dneska je mi to moc
líto, protože oni si nic takového nezasloužili a nezaslouží, ale tehdy to tak
prostě bylo. No, veslování přineslo v roce 1993 úspěchy, bylo to fajn
vozit si domů medaile. Maturitu jsem přežila lépe než mamka, která zhubla ještě
asi o dvě kila víc než já :o) No, na vysokou mě nevzali. Chtěla jsem na obecnou
biologii, abych mohla časem studovat ornitologii (to je o ptácích), ale byla
sem blbá na chemii. Takže jsem šla hned po maturitě pěkně do práce.
Teď to trošku zkrátím, protože
své pracovní „kariéře“ a historkám z práce se chci věnovat na jiném místě
tohoto webu. Prostě jsem pracovala a pracovala.
Na konci 1993 jsem potkala Pavla
a za čtyři roky jsem si ho vzala a za další dva roky jsem požádala o rozvod.
Mezitím se samozřejmě stalo moc věcí, ale to je fakt na dlouhý povídání :o) Pak
přišel Honza… teda přišel, no, prostě jsme spolu rok dálkově chodili (Praha –
Brno) a pak jsme spolu i půl roku bydleli v Praze, ale to bych nesměla být
kráva a neutéct od něho zpátky do Brna… Opět ponechávám stranou podrobnosti. Po
nějaké době cca 4 měsících jsem se k němu chtěla vrátit, ale musím říct,
že to byl špatný nápad s dobrým úmyslem… problém byl zas u mě, jak jinak?
:o). Přišel Michal a s tím jsem bydlela víc než rok. Proč už s ním
nebydlím je zas věc neveřejná. Tak pak jsme se chvíli flákala na pronájmu
v Líšni a koukala po chlapech a jezdila na výlety a výpravy a teď zrovna
jsem se vykašlala na pár měsíců na pronájem a přesídlila jsem k rodičům.
Mám totiž v úmyslu, koupit si v dohledné době mrňavej drahej
panelákovej byteček v Líšni a pak budu až do smrti splácet úvěr, kterej si
na tu koupi musím vzít :o) … No, teď jsou Vánoce