… tady něco smrdí… a hodně :o) Možná jsou to moje tenisky…
První práce za peníze byly brigády o prázdninách. Zažila sem
asi tři a všechny se týkaly družstva AGRO Tuřany. Bylo to tam fajn, ale za málo
peněz. Taky tam měli chlípný zaměstnance, kteří si dovolovali na brigádnice.
Prostě asi normálka :o)
Do práce jako takové jsem vlítla hned po maturitě
v roce 1993, což už je deset let… to je děsný, já už tak dlouho pracuju??
No, začalo to ve firmě AGOLF, která už nějakých pár let neexistuje. Bylo
to vydavatelství sportovního časopisu věnovaného golfu. Dělala sem tam
oficiálně technického redaktora, ale prakticky jsem tam dělala asi tohle:
shromáždila jsem všechny příspěvky texty a fotky a inzeráty do časopisu,
naplánovala a nakreslila, jak bude další číslo vypadat (kde co bude), pak jsem
rukopisy přepsala do T602 a nachystala to celé pro grafické studio. Mezitím
jsem občas sama něco někde vyfotila. Pak jsem dělala jazykové korektury,
hlídala tisk, aby to vypadalo pěkně. Po vytištění jsem si to odtahala
z tiskárny do kanclu a tam jsem zahájila distribuci – něco poslat
v balících, něco zavařit do fólie a poslat jmenovitě předplatitelům. A
takhle pořád dokola, celej jeden rok. Nepřidali mi po roce peníze, tak jsem se
tam na to vykašlala a dala sem výpověď.
Další práce mě čekala v ROVNOSTi. Jo,
v těch novinách. Nastoupila jsem
tam na inzertní oddělení jako náborář inzerce… první náborář na plnej úvazek
:o) Šlo mi to, našla jsem si svůj postup a byla sem průkopníkem
v inzertních přílohách a taky ve vkládané inzerci do novin – sehnala jsem
klienty na inzertní přílohu o stavebním salonu v Olomouci a pak jsme do RT
novin vkládali i ESCOM extra, což bylo super :o) Jenže pak se změnili majitelé
a technologie výroby novin a taky název z RT na Rovnost a najednou všichni
koukali a nevěděli, jak dál plánovat inzerci a umisťovat ji do novin… tak sem
vyrobila první „plachtu“, resp. vytáhla jsem to, co jsem si vymyslela už
v Agolfu na plánování časopisu. Vzala jsem do ruky německý manuál o
povolených rozměrech inzerce a dala tomu nový směr :o) Myslím si, se vší
neskromností, že tenkrát jsem byla opravdu důležitým člověkem :o) Práce plánování
a shromažďování podkladů inzerce a komunikace s redakcí i grafickým
studiem mi už zůstala. Když pak navíc šla paní vedoucí do důchodu, tak udělali
vedoucí kanceláře ze mě a já najednou měla i pár podřízených :o)
Teď nějakou veselou historku, jo? :o)) No, takže před
Vánocama jsme mívali jako inzertní oddělení besídku. To je normální, že? No,
jenže my jsme jeden rok jeli do vinného sklepa, už nevím, kde to bylo, ale to
je jedno. Prostě jsme tam dojeli autobusem a pak jsme jedli a pili a pili a
jedli. S jedním kolegou jsme si
tam vyměnili zvoneček na krk za rolničku na krk (já ten zvoneček nosila skoro
pořád a on tu rolničku dostal od své přítelkyně). Byli jsme tak namazaní, že si
jeden z přítomných německých managerů myslel, že spolu chodíme a dal se s námi
do řeči anglicky a vím, že jsem mu perfektně rozuměla a pokecali jsme si :o))
Na cestu jsme každý dostali ještě flašku a u baráku na Milady Horákové nás
v autobusu zbylo asi sedm a tak jsme zapadli ještě do práce a výslužky
jsme vypili. Ráno to tam vypadalo jako po bitvě a fleky od vína na koberci tam
byly ještě hodně dlouho, ale byla to super pařba a dobrá zábava až do konce
:o)) Druhej den jsme si zas vyměnili zpátky s kolegou ty věcičky, protože
jsme oba dostali doma vynadáno od svých žárlivých poloviček :o))
Další práce mě čekala ve firmě ANETE na Lesné (www.anete.com) tam mě vzali
v riflích a tričku na místo managera zakázek, jinak řečeného realizátora.
Byla to od nich odvaha vzít na tohle místo ženskou, ale udělali to. Práce sestávala z realizování zakázek
podle projektu na území ČR i SR. Takže to bylo hlavně hodně ježdění
autíčkem (Felicia VAN PLUS zvaná Velryba, kterou jsem si osobně odvezla
úplně novou z Autonovy), pak bušení do zdi, vrtání do všeho možného,
sukování kabelů a drátů, šermování šroubovákem. Následně pak montování a
sestavování a zapojování počítačů a přilehlých zařízení, pak nastala chvíle pro
software, všechno nainstalovat, nastavit systém a data a rozfungovat to celé,
pak vyškolit obsluhu a zdrhnout dokud to celé funguje :o)) Na téhle práci mě
hodně bavilo právě ježdění autem, projezdila sem celou republiku a zažila
spoustu zábavných i strašidelných věcí.
Jedna historka za všechny… Když jsem realizovala svoji
osudovou zakázku v Praze na letišti Ruzyně, tak to tam nechtělo
z neznámých důvodů moc fungovat a tak si jejich pan ředitel vymyslel, že
tam musím zůstat déle než se plánovalo. To by nevadilo, vadilo ovšem to, že
v hotelu měli už další den plno. Tak se mě ujal hodný člověk, říkejme mu
třeba Luboš a vylifroval mě na jejich místní ubytovnu kousek od „Bílého domu“
(teď už to není Bílý dům, ale skleněnej modrej barák). No, jednu noc sem tam
přežila, ale měla sem sebou dost drahejch věciček a na těch sem doslova spala,
protože to byla opravdu jen ubytovna, kde vám strčí do pokoje cizí lidi a
basta, takže se tam ani nijak nezamyká a nic. Vůbec sem se nevyspala, takže sem
si říkala, že zkusím na další noc najít nějakej ten jinej hotel. No, nestihla
sem to, najednou byl večer a tak sem to vyřešila po svém. Hned za Bílým domem
je malé parkoviště, kam je normálně vjezd zakázán, ale měli tam z tyčky
upadenou dopravní značku, tak sem tam prostě večer zajela, vytáhla sem
z kufru spacák (který byl již dlouho součástí mojí obvyklé pracovní
výbavy) a natáhla sem se přes přední sedadla a poslouchala sem rádio a spala.
Rifle jsem si pěkně poskládala za přední okno. Probudila sem se zimou
v pět ráno. Hm, no, prostě v noci mrzlo a později jsem i zjistila, že
bylo asi –18°C :o)) Průser byly ty rifle… zmrzly… nastartovala sem a začala
rozehřívat auto, sebe a rifle… naštěstí kolem nikdo ještě nebyl, takže se celé
to divadlo odehrálo bez diváků :o)) Všecko dopadlo fajn… dala sem si horkou
sprchu, umyla si vlasy a převlíkla se do čistých oblečků a šla pracovat :o))
Jo, eště něco sem napíšu… když sem takhle jednou vyrazila
se svým šéfem do FNHK … tedy do nemocnice v Hradci Králové (to byla taky
osudová zakázka, ale trošku míň než Ruzyně :o) tak jsme byli dohodnutí, že
spolu budem na jednání, on pak odjede do Brna, já tam ještě udělám nějakou
práci večer a ráno dojedu autobusem zpátky do Brna. No, tak už byl druhý den
ráno a já se chystala pryč na nádraží a ejhle… volali mi z firmy, že se
stal malér, jelikož v nové verzi SW, která je asi na pěti místech
v Praze je chybička. Tak sem si říkala, co já jako s tím?? Jsem tu
bez auta a bez zásob oblečení a jen se svojí kreditkou a kufrem nářadí a
dalších pomůcek… No, říkali, že sem jako blíž než oni v Brně, tak že bych
tam jako mohla třeba zajet autobusem a dát to tam všecko do pořádku. Já kráva
souhlasila. Následující děj se odehrál během pouhých 35 minut. Telefonicky jsem
si zjistila, kdy mi jede autobus do Prahy, spakovala sem si všecky věci a
vyrazila do města. Měla sem na sobě upatlané rifle a tričko s mikinou…vletěla
sem s batůžkem a kufrem v ruce do místního Tesca do oddělení
s oblečením. Během pěti minut jsem si koupila černé rifle značky Willam
and Delvin, dvě trička, dvoje kalhotky a dvoje ponožky. Zaplatila sem u
pokladny a hurá zase zpátky do kabinky a převlíkat se. Špinavý hadry jsem
narvala do kufru a do batůžku. Prodavačky byly totálně mimo. Autobus sem stihla
a v Praze sem zůstala ze zištných důvodů přes noc a všecko sem spravila
:o))
Story číslo tři… to je 14 dní, na které se nezapomíná.
Strávila jsem je ve společnosti kolegy Egiho v Praze na zakázce pro ČSOB.
Bylo to 14 dní náročných na nervy a na játra, ale byla to taky dobrá lekce pro
mou další práci a velká sranda :o)) Přes den se pracovalo, večer se chlastalo,
ráno se budil Egi a tak to šlo těch 14 dní dokolečka :o))
Story DNT… tu se mnou zažil hned dvakrát kolega Laďa.
Jednalo se o noční akci, kdy se musel upgradovat celý systém přes noc, kdy se
nevydávalo jídlo. Na druhý pokus jsme to zvládli a byli sme na sebe hrdí :o))
Ale musím říct, že kdybych tam na tuhle práci byla sama, tak se to za prvé
nedalo fyzicky stihnout a za druhé bych se tam bez věrného, šikovného a
optimistického Ládínka asi rozbrečela v koutě a nechala se dobrovolně
zastřelit :o)
Veselá story o sněhové kalamitě… to jsem vám takhle jednou
ráno v pět hodin vyjela přes Svitavy na HK a cesta byla děsná, jelikož
napadlo moc sněhu a autíčko se klouzalo a zmítalo, ale statečně se dralo
kupředu. Přežili jsme cestu tam, celý den jsem tam pracovala a večer
v devět si říkám, tak jo, tak jedem domů, ne? Vlezla sem do auta, pustila
rádio a chvílu sem poslouchala a zjistila jsem, že cesta na Svitavy končí už
v Litomyšli, kde je to neprůjezdné a pak řekli takovou krátkou zprávu, že
přes Vysočinu je to s obtížemi průjezdné. Ano, já sem se rozhodla, že po
tmě a ve sněhu pojedu přes vysočinu k dálnici. Zpětně uznávám, že to byl
debilní nápad, ale stálo to za to :o)) Na benzínce jsem koupila sněhové řetězy,
jídlo, pití, vyčůrala sem se a hurá do tmy a sněhu :o) Musím říct, že jsem
zažila opravdu několik kilometrů bílé tmy a nebylo mi z toho moc dobře.
Pak sem taky potkala autobus a abych se mu vyhnula, tak sem skončila
v takové malé závěji. No, vyhrabali sme se odtama a celé to dobře dopadlo.
Cesta mi trvala asi 3,5 hodiny :o) Jo a když mluvím v množném čísle, tak
většinou myslím já a moje Velryba :o)
Jo, příběh s jiným autem… říkalo se mu Bestík… já jsem
přesvědčená, že to bylo odvozeno od slova bestie. Je to Favorit vínové barvy a
už má svoje roky za sebou. Tenkrát jsem prostě měla autíčko někde pryč a musela
jsem do Prahy… narychlo. Tak jsem
vyrazila Bestíkem. Už předem mi bylo jasný, že budu ráda, když do Prahy dojedu.
Cestou začala průtrž mračen, lilo děsným způsobem. Na 70 km před Prahou jsem
zjistila, že mám píchlý kolečko – levý přední. Hm, za nadávání a deště, jsem
začala hledat rezervu a klíč na povolení kola… nebyl tam, prostě nebyl… Tak
jsem natvrdo dojela k SHELLce, kde jsem si koupila pořádnej křížák a jala
jsem se v dešti vyměňovat kolo, což se mi povedlo za účastných pohledů
zaměstnanců benzínky. Dala jsem si horkou čokoládu, vlezla do auta, sundala ze
sebe totálně promočené oblečení a jela dál. Před Prahou jsem se stavila
v Giga sportu a koupila si aspoň nove tričko a mikinu…rozumějte
nové=suché…:o) Dojela jsem na jednání a za hodinu zas jela zpátky :o)) Cestou
jsem se na oblíbené benzínce na Pávově dověděla, že dole ve vesnici je
Pneuservis, tak jsem si tam nechala za posledních 120 Kč kolo spravit a bylo to
:o))
Hm, vzpomínám si ještě na fůru menších příběhů, ale dám sem
ještě nedělní historku „Jak mi ukradli kola z Velryby“ :o) To jsem takhle
jednou měla domluvenou práci na Ruzyni na neděli. Před polednem jsem chtěla
vyjet, tak jsem si nesla věci na cestu do auta. Stálo zaparkované u silnice u
řeky tenkrát v Dolních Kounicích. Tak k němu vleču ten kufr a kabelu
a říkám si… něco je špatně, něco je na tom autě divných. No, bylo, jak jsem ho
obešla, tak jsem zjistila, že nemám pravá kola… prostě to ze silnice nebylo
vidět, ale od řeky sem neměl kola. Čuměla sem na to… ale jen chvílu, co taky
člověk vykouká, že? Tak sem šla zas domů zavolat policajty a taky šéfovi, že
jako kola sou v prdeli. Pak jsem ještě zkazila neděli kolegovi Jožkovi,
kterého jsem požádala, jestli by nemohl dojet a půjčit mi svoji rezervu.
Přijeli policajti, vyfotili a sepsali. Pak přijel Jožka, odborně zasáhl a já
sem vyjela do Prahy jen s půlhodinovým zpožděním :o) Na předku jsem měla
dvě letní rezervy a na zadku dvě zimní kolečka SAVA Polar :o) Cesta byla fajn,
mrzlo a krásně svítilo sluníčko :o)
Vím, že Vám to bude připadat zvrhlé, ale já tuhle práci
měla opravdu moc ráda :o))
Protože tomu okolnosti chtěli, pracovala jsem v této
firmě i jako tester SW. myslím, že tahle práce mi moc nešla a taky mě popravdě
moc nebavila, ale snažila jsem se. Do Anete jsem se pak ještě vrátila po
půlroční přestávce. Původně jsem měla dělat něco jako kontrolu kvality a řídit
archivaci dat a SW na firmě, ale nakonec ze mě byl zas tester SW a začalo mi to
trošku lézt na budku :o)) Byla jsem vděčná za to, že mě vzali zpátky a tak jsem
si zkrátka nedokázala moc stát za svým, že jako testera už dělat nechci. Pak se
věci vyvrbily tak, že už bylo jedno co dělám za práci a potřebovala jsem pomoct
úplně jinak.
Takže během té půlroční přestávky jsem pracovala
v Praze ve firmě Elixir Technologies Corporation (www.elixir.com). Tam jsem
dělala testera SW, ale podle zcela jiných pravidel a postupů a nakoukla jsem,
jak se testuje ve velké firmě, takže to byla sice dobrá zkušenost, ale jinak na
to vzpomínám s děsnou nechutí.
No a teď se dostávám k současnosti. Současnost se
jmenuje MAP ČR (www.map-network.cz)
je to komunikační agentura a já tu pracuju. Dělám hodně rozmanitých věcí a
jednoduše se to shrnout jako starost o přidělené klienty. Prostě klienti si
vymyslí, že chtějí vizitky, tak jim je zařídím, když si vymyslí něco obrovskou
promotion akci, tak to musím taky zařídit. Samozřejmě, že ne úplně sama, ale ve
spolupráci s kolegy a kolegyněmi :o) Veselé historky zatím žádné nemám,
zatím je to proces vzniku a hašení průšvihů :o)) Současnost pomalu končí,
protože pomalu končím i své působení v agentuře a posunu se zas někam
jinam… důvody nechme stranou, nejsou moc veselé :o) Jen pro doplnění musím
říct, že v MAP se pořádaly a stále asi pořádat budou různé akce pro
klienty a taky jen interní akcičky, které končí různým způsobem… někdy dost
děsně :o)) Já takové akce nemám ráda, takže jsem se jich vždycky zúčastnila jen
tak na okraj a často jsem se starala, aby měli ostatní co jíst a pít
:o)) Takže 31.3.2003 už bude MAP součástí minulosti a hurá jinam :o)) Třeba na
pracák…uvidíme…
Nejnovější současnost se jmenuje LEVI International. Nemám
ještě ani podepsanou smlouvu, takže se zdržím velkého oslavování a jásotu. No,
teď je 26.5. a já sem v LEVI už něco přes měsíc. netuším, jestli mě vyhodí
nebo si mě nechají. Mně se tak celkem líbí. Říkám celkem, protože už pár let
vím, že nějak jásavě hodnotit jakoukoliv práci se nevyplácí, obvykle je pak
člověk dost zklamanej za pár měsíců až pozná všechna úskalí a problémy
v konkrétní firmě a hlavně až pozná lidi kolem sebe. Myslím, že jsem našla
pár lidí, se kterými si můžu povídat a ten zbytek jsou normální lidi různých
povah, se kterými budu spolupracovat :o) Tak jako všude předtím :o) Tenhle
víkend jsme byli na akci zvané LEVIcamp a víc sem o tom napsala do Novinek
z tohodle dne :o) LEVIcamp se mi stal v jistém směru osudným, ale na
to sem přišla až po třech měsících. Jinak práce je tu jako všude a lidi taky.
Lepší i horší. Člověk si prostě nevybere. Tak teď už tu pracuju víc než rok
(6/2004) a ještě mě to neomrzelo :o) Tak uvidíme, co bude dál. No, takže je 15.6.2007,
ano už zas tvrdnu v jedné práci přes čtyři roky. Firma se teď jmenuje BGS
LEVI Czech a.s. (www.bgslevi.cz) a já
tam dělám „cosi“ jako marketingovou pdporu pro značku LYNX (www.lynx.cz). Nevím jestli mi to jde nebo nejde,
peníze mi za to ještě dávají. Nicméně musím říct, že mi to tam už drobátko leze
na mozek. Sama jsem zvědavá, jak dlouho tam ještě vydržím. Nevydržím. Končím tu
31.8.2007 a posouvám se jinam. Kam? To vám sem napíšu až v září :o))
Takže 1.9.2007 jsem slavnostně změnila opět zaměstnání. Pracuju teď ve firmě JOYCE ČR (www.joyce.cz), která na český trh dováží síťové prvky a zařízení. Pořídíte u nás modemy, routery, switche a zařízení pro IP telefonování (VoIP) – telefony i celé pobočkové ústředny pro firmy. Taky prodáváme WiFi zařízení všeho možného druhu. Dělám tu tajtrdlíka na marketingu (co taky jinýho, profese se mi měnit nechtěla). Nejsem tu moc nadšená z majitelů firmy a tak tedy nevím, jak to tu přežiju dlouho. Uvidíme :o) No, moje nenadšenost přešla ve zděšení, takže jsem se odtama ale rychle spakovala pryč. Takže od 13.3.2008 už tam nejsem a mám domluvenou práci od dubna jinde. Teď jsem si udělala prázdniny na pracáku a snažím se stihnout asi milion věcí, na které normálně nemám čas :o)
Od 1.4.2008 jsem slavnostně zaměstnancem společnosti COM Group a.s. (www.comgroup.cz) a po prvotních peripetiích se tu zabývám prakticky marketingovo-asistentskou činností. Těžko říct, jak to nazvat :o) Potěšující byl fakt, že ve firmě jsem potkala několik bývalých kolegů a kolegyň. Uvidíme co bude dál... Po čase jsem naznala, že moje činnost prakticky sestává z něčeho, co dělat dlouhodobě opravdu nechci a o nějaké změně pozice nemohlo být ani v nejmenším uvažováno. Takže jsem co? Takže jsem sbalila kufr... pomyslný kufr, vzala ze stolu půllitr a hrnek a šla. Byla jsem tam přesně rok. Tak to stojí i v mém zápočťáku.
No a teda když rok, tak rok. Takže od 1.4.2009 jsem ve společnosti Unis Computers (www.uniscomp.cz). Přijali mne sem na pozici marketing manažera a teď teda jsem tam už skoro čtyři měsíce. Jak s emi daří nebo nedaří, to musí posoudit jiní. Já můžu říct, že jsem tam spokojená a mám dojem, že jsem po delším hledání snad zas našla firmu, kde mi to tak nějak sedí... Lidi, pracovní prostředí, práce samotná a tak... No, tak tak :o)
