18.-20.7.2003 Rokytnice a kdo dá víc?
Tak vážení, to mi zase pěkně
hráblo a rozhodla sem se, že si hrábnu trošku na dno, prostě „dám“ víc než
obvykle. Sólo akce jednoho Kachněte s jedním malým batohem měla být
takovou menší léčebnou kůrou, lépe řečeno sem potřebovala o něčem opravdu hodně
popřemýšlet. Takže vyhovovalo to, že sem jela sama a že sem se chystala skoro
dobrovolně přizabít… to sem ještě netušila, jak moc se mi to povede :o)
V pátek jsem vyrazila z práce přes několik šílených spojů do
Rokytnice v Orlických horách. Všechno jelo jak mělo, takže sem do
Rokytnice dojela přesně podle plánu někdy po 23. hodině. V Rokytnici to
žilo :o) Naštěstí to tam trochu znám, takže správnou modrou značku sem našla
rychle a pak už sem po ní šla co nejrychleji někam ven z civilizace.
Protože byla už tma a taky sem usínala za chůze, tak sem to zalomila hned na
louce za dětským táborem, kde byl zrovna děsnej mejdan :o) No, rozhodila sem
celtu a spacák a zasoukala se do něj. Po menší SMSkové konverzaci sem zalehla,
že jako jdu spát. Někdy ve tři ráno mě vzbudilo pět šílených instruktorů nebo
co to bylo z toho tábora…prej se jdou kouknout, co jim to spí za barákem
:o) No, pozvali mě na snídani a čajík a odešli spát. Já pak zírala dost dlouho
na měsíc, byl opravdu nádhernej :o) Ráno sem vstávala v půl sedmé, to
ještě tábor spal, tak sem jim tam nechala vzkaz s odkazem na tenhle web a
v sedm jsem vyrazila po modré značce do Horní Rokytnice. Neuvěříte…nebo
možná jo, ale já normálně zabloudila na prvních dvou kilometrech. Sem se
kochala okolím a najednou sem byla uprostřed pole a cesta fuč. No, tak sem
vytáhla mapu a donavigovala sem se kam bylo potřeba :o) Přešla sem na zelenou
značku a mířila přes osadu Plachta na rozcestí pod Anenský vrch. Cesta byla
skoro furt do kopce a protože sem cvok, tak sem to docela hnala. Na rozcestí
s červenou značkou sem už věděla, že to tu „někdo“ přehnal… ale
v pohodě, jen začínalo být dost vedro a to nevěstí nikdy nic dobrého pro
Kachně. Pokračovala sem po červené přes Mezivrší až na Komáří vrch k prvním
bunkrům rokytnické linie. V 9.30 sem stála na 90/II a o deset minut
později na 91, ta je na kopci schovaná a zarostlá v trávě. Dole pod ní je
pak 90/I, kde se evidentně pracovalo. Sice ještě nevypadala nic moc, ale jistá
snaha vidět byla. Tyhle tři jsou nalevo od cesty po červené značce
z Mezivrší na Komáří vrch, jsou za plotem a dá se k nim přelézt díky
dvěma žebříkům (ten co je blíž Mezivrší, ten se trošku rozpadá :o)). Slezla sem
pěkně zas na cestu a štrachala se teď už po linii zpátky po červené na
Mezivrší. Zrovna tam nějaká rodinka vylezla z auta a papala řízečky,
hrůza. Od křižovatky vede k 89 betonový pás, takže se po něm dá dojít jako
po chodníku až k ní. Pěkně sem si ji vyfotila a hurá trávou a durch
stromky k cestě. Ne, já to nemohla obejít po tom prahu, já šla podle
buzoly a azimut byl jasnej :o) Teda pár stromům sem se vyhnula, to je pravda
:o) Na cestě sem se konečně pořádně napila, začínalo být už pěkně teploučko. 88
byla kousek za rozcestím s modrou značkou polevé straně směrem od Komářího
vrchu. Taková odbočka a už ji bylo vidět. Zavřená a na dveřích kontakt na
nějaký šílence co se pokoušejí spravit. Bylo tam okolo dost uklizeno. Pak to
začalo. Berte v úvahu, že jsem tu cestu šla původně tam a teď jsem se po
ní jaksi vracela. Normálně sem přešla 87, prostě byla strčená v lese a já
ji přehlídla a když sem se dostala k 86, tak mi to bylo divný. Jo, vrátila
sem se samozřejmě, přece hned na začátku nevynechám bunkr, ne? Takže sem ten
kus cesty šla nakonec 4x. Pohoda. Prohlídla sem si i zlikvidovanej řopík. Pak
sem chvíli strávila na 86. Krásně udělanej i s okolníma překážkama, jen
tam nikdo nebyl, takže sem se bohužel nedostala dovnitř :o(… Hurá zas na cestu
na červenou a směr Anenský vrch. Anička čeká i s kámošem Arnoštkem :o) Tak
sem se tam vyplížila. Koukám Arnoštek je tu, takže Anička musí vidět na 86.
Jasně, seděla tam kde byla očekávána :o) Fotečku a malej průzkum a hurá na
Arnoštka. Honosí se číslem 84. Už podle mapy a ráno podle prvního okouknutí mi
to bylo jasný, ale to co mi leželo u noh, když sem na něj vylezla, to mě
dokonale uzemnilo :o) Tak krásnej rozhled. Nejsou na to slova. A prostě se to
popsat nedá, tam si každej musí vylézt sám. (Jiříku, máš dobrej vkus,
nezklamala sem se :o)) Já se tam rozložila a koukala do dálky a nechtělo se mi
pryč. Vůbec. Po poměrně dlouhé době mě odtama zahnalo sluníčko. Už mi začínalo
být pěkně blbě a to sem pila jako duha…teda jen vodu :o) Takže hups dolů a
pokračovat. No, bylo mi fakt už divně, takže sem s klidem přešla 83. Sem
si jí prostě nevšimla. Začalo mi to být divný, tak sem se k ní zas
vrátila. No, co tak sem se v tom vedru trošku prošla :o) U 83 jsem potkala
takovýho jednoho taky sólo šílence, jen šel opačným směrem, tak sme se
pozdravili a šli si po svejch. S vypětím sil nebo čeho sem se doštrachala
ve vedru k 82. Fotka jestli vyjde, tak bude asi máznutá, protože sem u
toho zas už tiše omdlívala. Na scípnutí sem si vybrala altánek asi 30 metrů od
82 a 2 metry od cesty. No, složila sem se tam s batohem za zády a flaškou
vody v ruce. Podařilo se mi usnout, pěkně ve stínu. Probrala sem se asi za
hodinu a bylo mi o poznání líp. Šel kolem šílenec s krásným mladým
labradorem. Ptal se na cestu, tak sem vytáhla mapu a našli sme jim cestičku na
Hadinec. Labrador se jmenoval Standa a byl fajn :o) Pak sem se ještě uvelebila
a odpočívala. Šli kolem děti z tábora a holčička hlásí „Tam je nějakej
bezdomovec..“ (ani netušila, jak je blízko pravdy :o))) Pak jelo kolem asi 6
cyklistů a jeden říká „Altánek…“ a druhej „…a je v něm někdo chcíplej“… hm,
tak takhle nějak mě tam lidi potkávali :o) Bylo na čase vyrazit dál. Čekala
ještě 81 a pak už Hanička :o) 81 byla kousíček u cesty, takže sem ji hledat
fakt nemusela, fotečku a tradá směrem na Haničku. Bylo mi celkem dobře a
přemýšlela sem jestli stihnu prohlídku nebo ne a jestli tam mám lézt, když mi
trochu hapruje žaludek. No, nakonec sem šla. V té zimě v pevnosti se
mi udělalo líp. Jinak prohlídka byla děsná, průvodce na baterky. Největší
sranda byla, že si mě lidi pletli s druhým průvodcem… no, co sem věděla, to
sem jim řekla a na zbytek jsem je odkázala na „kolegu“ :o)) Pevnost byla více
méně beze změn za těch pět let co sem tam nebyla. Prohlídka po povrchu
připomínala prvomájový průvod – bylo tam děsně moc lidí. U pokladny sem vzala
batoh a vyrazila dál. Čekala mě 75 pod kopcem. Je otočená „zády“ k cestě
na pravé straně, když se jde od Haničky dolů na parkoviště. Kousek od
parkoviště je 74 Na holém – je to soukromá záležitost KVH Praha, zrovna tam
byla nějaká soukromá pařba. Mají to pěkně udělaný i okolo, mají tam i pěkný
protitankový příkop s překážkama. Tady to znám, tak sem šla už
v klídku a pomalu, jelikož mi nebylo nic moc. Jo, kousíček od cesty se
schovávala na kraji lesa 73, otevřená, nic moc k vidění. Pak jsem šla
pěkně po asfaltu k 72 a 71. Jsou kousek od sebe a úplně u cesty, nemůžete
je minout. No, můžete, ale to byste na tom byli už pěkně špatně :o) Oba jsou
zamčený a v rekonstrukci, když sem šla kolem, nikdo tam zas jako na
potvoru nebyl. Tak začalo se stmívat a v lese bylo už dost houby vidět.
Vyrazila sem od červené značky vlevo po cestě tam, kde měla stát 70. Totálně
zničený bunkr, taková jedna veliká díra :o) Pak sem se rozhodla, že najdu
v lese 69, kousíček podle mapy. Kolem mladýho lesa, najít cestu a u ní 69.
Úžasně naplánovaný. Šla jsem kousek po cestě od 70 směrem… no, prostě tam, kde
sem myslela, že je ta 69. A houby. Kufr jako sviňa. Já musela chodit asi úplně
kolem, měla jsem pocit jako jednočlenná rojnice, pročesala jsem to tam celý, i
v Bartošovicích už sem byla, chvílema sem vůbec netušila kde jsem a kam
mám jít. Už sem se i dost bála a šero už bylo pěkný. Aspoň tam v té části
lesa. 69 nebyla nalezena. Jo, přiznávám, prostě sem zabloudila tak, že sem se
omylem dostala až k 68. Ta sedí kousek od zelené značky mezi Bartošovicemi
a červenou značkou na Jiráskově cestě. 68 byla otevřená a kolem byl trošku
nepořádek, jinak je opravdu moc pěkně zachovalá. Kachně už ale nemohlo. Sotva
sem pletla ploutvema, hrůza. Každopádně mi to nedalo a vyrazila sem k 67,
kde sem chtěla původně přespat. Lesem to bylo zajímavý. No, padla sem na spacák
na úžasným místě u křižovatky asi 5 cest nad Kunvaldem. Asi tak jako byste si
ustlali v Brně na Svoboďáku, ale mně to už bylo jedno. Lehla sem a spala.
Ne dlouho, šla kolem parta pitomců a hledali místo ke spaní. Jeden si mě
všimnul a chtěl mě jít zkoumat, naštěstí mu to ostatní rozmluvili a odtáhli o
kousek dál spát. Ráno sem se probudila pěkně vyspinkaná a vyrazila sem
k 67. Je celkem schovaná a je u ní pěknej seník. Odtama jsem vyrazila jen
s buzolou podle azimutu k 66 a našla sem. Je drobátko díravej. Od 66
jsem šla zpátky na cestu, na červenou značku. 65 byla o kus dál otočená zády
k cestě na pravé straně. Takovej průměr :o) Po cestě dál byla po levé
straně 64. Šla jsem si ji vyfotit a vyděsila sem u toho jednoho bunkráka.
Vylezl zrovna ven, když sem fotila, myslím, že sme se vyděsili oba :o) No, byl
to borec, co tam jezdil dřív s trampíkama a teď tam byl s rodinou na
čundru a šel pro vodu. V tom bunkru prý byla studna s dobrou vodou,
ale teď šel radši k potoku. Pokecali sme krátce a šli každej svou cestou.
Další na řadě byla 63, která stojí nalevo od cesty u křižovatky silnice
s asfaltkou. Je docela pěkná :o) Po červené značce dál najdete asi 50
mterů od cesty zase nalevo 62. Vede od ní hlubokej příkop – telegrafickej. Já
ho chtěla přeskočit a málem sem si urvala nohu, zapomněla sem ji na druhé
straně a brzdila sem rukama a málem i nosem :o) No, 61 začala zas hledací
fáze. Došla sem na křižovatku cest
zelené a červené a podle mapy sem zkusila zamířit mezi ty cesty… vyšlo to a
našla sem 61 poměrně jednoduše. Vyhrabala sem se zpátky na cestu a hurá dál. Po
x-metrech sem odbočila doleva na cestu, u které asi po 500 metrech měla stát
60. Já byla netrpělivá a měla sem dojem, že když prozkoumám dvě cesty vedoucí
doprava, tak ji dřív najdu. Blbá úvaha. Stála opravdu asi až po tom půl kiláku
a rovnou u cesty, nemusela sem ji vůbec hledat :o) Tak teď to začalo být
zajímavý. Bunkříky byly kousek od cesty a protože mám sice úžasnou mapu, ale
ani na ní nejsou všechny polní a lesní cesty (který vznikají a zanikají, jak se
jim chce), tak to opravdu vypadalo, že se bude bloudit :o) K 59 vedla
odbočka doleva nahoru…to sem, ale nevěděla, že je to ta správná, protože 59
stála až drobátko za horizontem kopce. Takže hurá, trefila sem 59 na poprvé :o)
Takovej průměr, středně rozmlácenej bunkřík. No, 58 to bude dlouhá vzpomínka.
Samozřejmě, že k ní taky vede pohodlná cesta, ale z druhé strany…
když totiž jdete po linii správně po číslech nahoru, tak ty cesty máte u nosu.
Já šla obráceně a tak sem po těch pohodlnejch cestách chodila až zpátky od
bunkrů. K nim jsem se většinou dostala tím nejšílenějším způsobem, kterej
šlo vymyslet. 58 stála kousek od posedu a krmelců. Nalevo od cesty, asi 150
metrů kousíček pod kopcem ve svahu. Já lítala po lese, jako bych v něm
ztratila deset dětí a už sem to chtěla vzdát, ale pak sem našla jeden řopík, co
byl na mapě a zkusila se od něj „odrazit“. Moc to nevyšlo, tak sem tam stála
kousek u toho posedu a povídám „Do prdele, kde ta 58 je?“ a otočila sem se správným
směrem a ona stála skoro u mě, děsný :o)) Zaklínadlo není univerzální, protože
to stejný sem říkala i u té 69 a nenašla sem ju :o( Tak plížením vpliž směrem
k 57. Ta už měla být hned u cesty a opravdu sice byla asi 50 metrů od ní
nalevo, ale byla krásně vidět. Zrovna si ji prohlížela banda čtyř borců
s báglama. No, když už byl vevnitř jen jeden, tak sem tam taky vyrazila.
Srazili sme se a pozdravili a svítili sme na sebe baterkama a já u toho už
stála jednou nohou v průlezu do spodního patra. Já o tom nevěděla, ale on
si naštěstí všimnul. Zařval a já se stihla opřít rukou o zeď, takže sem tam
nezahučela. Mohla sem si pěkně namlátit, možná se i zabít. Pěkně ve mně hrklo,
to vám teda povím. No, být tam sama, tak bych si asi víc svítila pod nohy, ale
prostě to dopadlo dobře, tak co? :o) 56… úžasná věc… tu sem zkusila podle
azimutu, skončila sem v terénu plným vody, trávy a hadů a bunkr
v nedohlednu. On byl tím směrem, akorát asi 50 metrů od cesty napravo,
sedí zády a je dost zabordelenej, ale otevřenej.Podle azimutu se opravdu dá
dojít jen k některejm, jinak narazíte na dost blbý překážky :o) Teď to
přijde. Říkala sem si pohodička, už jenom 55 a ta je na mapě namalovaná pěkně u
nějaké lesní cesty. Jo, je u lesní cesty, ale u jiné než je na mapě. Lidi,
tohle byla už rezignace nejvyššího kalibru. Hledala sem ji v kopci, kterej
měl určitě svých 45°. Seběhla a vyběhla sem ho s bagáží 2x, když sem
koukala dolů po třetí, trošku jiným směrem, tak sem to vzdala. Prostě už sem
nemohla. Bylo mi blbě, na chcípnutí, voda docházela rychleji než moje
odhodlání. Tak sem se začala smiřovat s tím, že 55 nebude. Vrátila sem se
na cestu a seskákala sem skoro po jedné noze dolů na rozcestí Pod pašeráckou
lávkou. Ono už mi taky totiž nefungovalo koleno a ten kopec dolů byl vražednej.
No, šla sem dál po červené až na Zemskou bránu k mostu. Cestou sem na
chvílu tiše omdlela na skále kousek nad Pašeráckou lávkou. Byl tam fajn stín. U
Zemské brány byly pěkný davy lidí a všichni hurá do vody. Tak sem je nechala
řádit, přešla sem přes most na modrou značku a po druhým břehu sem šla směr
Klášterec nad Orlicí. Šla sem jen kousíček, protože mi fakt už nebylo moc živě
a kousek před lávkou sme se rozplácla u vody na takovým velikým šutru. Nohy a
ruce do vody, hlavu do vody. To bylo skvělé, to se mi líbilo :o) Byla sem pěkně
utahaná. Vytřepala sem si fuskale a boty a trošku se vzpamatovala. Pak sem si
řekla, že teď už jenom 54 a cesta do Klášterce a pohoda. Takže sem vyrazila
v klídku přes lávku. Minula sem 54 stojící u cesty :o) Pak Ledříčkovu
skálu… to je ten loupežník z minula a tohle je fakt už jeho správný jméno.
Pak se to stalo. Jdu tak po cestě a koukám vpravo v příšerným svahu jeden
řopík, druhej řopík a támhle nahoře třetí řopík. Koukám na mapu. Jen tak. A
hrk. Lidi kolem to asi nepochopili do dnes, ale já udělala vpravo bok a poměrně
svižně se vyhrabala do toho svahu až na cestu, která nebyla na mapě, ale
v reálu tam byla. Po vrstevnici sem šla až nad 54 a pak to vzala zas
útokem od dalších asi 200 metrů nahoru. A vona tam byla. 55. Svině jedna
betonová. Ten výstup mě stál poslední zbytky sil i odhodlání i vody. Koleno
v háji, senná rýma na krku, žízeň a hlava mě bolela na zcvoknutí. Ale
stála sem vedle 55. Když sem ji hledala předtím, tak sem byla asi 60 metrů od
ní, ale z blbýho směru a nemohla sem ji vidět, smůla. Ale mám ji :o))
Sestup byl pro koleno poměrně strastiplný. U řeky sem se chvíli máchala, abych
se vzpamatovala a mohla jít dál. Do Klášterce k mostu sem dorazila
s touhou umřít asi v šest večer. Na zastávce sem se dala trošku
dohromady a vyrazila na kofolu do cukrárny. vypila sem dvě a bylo mi trošíčku
líp. S Jirkou sem byla už v tu chvíli domluvená, že se ještě přesunu
do Kunvaldu a tam se někde v osm potkáme. Tak jo, narazila sem si
walkmena, připla ho na kapsu u maskáčů, osolila sem to co to dalo a vyrazila
sem po modré značce do Kunvaldu. Se zacházejícím sluníčkem se mi sice neudělalo
líp, ale aspoň už tak nepražilo. Štrachala sem se pěkně v klídku a snažila
se vnímat jen to co mi hulákalo do uší z walkmena :o) U Kunvaldu sem si
ještě udělala pěkný fotky a před osmou sem vkročila na silnici u Domku na
Sboru. Napsala sem Jiříkovi, že jdu na svoji oblíbenou zastávku u Křemílka a ať
si mě tam vyzvedne. No a neuplynuly ani tři minuty a Jirka mi stál s autem
u zadku… teda skoro. Takže mě prostě nabral cestou a odvezl až do Brna. Cestou
sem pusu nezavřela a povykládala sem mu všecko co je tu napsaný. Koleno bylo
vzteklý, že se s ním v bandáži sedí, já byla celá tak nějak mrtvá,
ale myslím, že to byla super výprava :o) Moc super :o)) Akorát teda bude chvílu
trvat než si ji zas někdy zopakuju. Takový šílenosti se totiž nedají dělat moc
často :o)) Kolik sem ušla kiláků přesně nevím, to lítání po bunkrech mým stylem
bylo dost náročný, ale po regulérních cestách ta trasa měří asi 35 kilometrů +
1 kilák v podzemí Haničky :o))