18.-20.7.2003 Rokytnice a kdo dá víc?

 

Tak vážení, to mi zase pěkně hráblo a rozhodla sem se, že si hrábnu trošku na dno, prostě „dám“ víc než obvykle. Sólo akce jednoho Kachněte s jedním malým batohem měla být takovou menší léčebnou kůrou, lépe řečeno sem potřebovala o něčem opravdu hodně popřemýšlet. Takže vyhovovalo to, že sem jela sama a že sem se chystala skoro dobrovolně přizabít… to sem ještě netušila, jak moc se mi to povede :o) V pátek jsem vyrazila z práce přes několik šílených spojů do Rokytnice v Orlických horách. Všechno jelo jak mělo, takže sem do Rokytnice dojela přesně podle plánu někdy po 23. hodině. V Rokytnici to žilo :o) Naštěstí to tam trochu znám, takže správnou modrou značku sem našla rychle a pak už sem po ní šla co nejrychleji někam ven z civilizace. Protože byla už tma a taky sem usínala za chůze, tak sem to zalomila hned na louce za dětským táborem, kde byl zrovna děsnej mejdan :o) No, rozhodila sem celtu a spacák a zasoukala se do něj. Po menší SMSkové konverzaci sem zalehla, že jako jdu spát. Někdy ve tři ráno mě vzbudilo pět šílených instruktorů nebo co to bylo z toho tábora…prej se jdou kouknout, co jim to spí za barákem :o) No, pozvali mě na snídani a čajík a odešli spát. Já pak zírala dost dlouho na měsíc, byl opravdu nádhernej :o) Ráno sem vstávala v půl sedmé, to ještě tábor spal, tak sem jim tam nechala vzkaz s odkazem na tenhle web a v sedm jsem vyrazila po modré značce do Horní Rokytnice. Neuvěříte…nebo možná jo, ale já normálně zabloudila na prvních dvou kilometrech. Sem se kochala okolím a najednou sem byla uprostřed pole a cesta fuč. No, tak sem vytáhla mapu a donavigovala sem se kam bylo potřeba :o) Přešla sem na zelenou značku a mířila přes osadu Plachta na rozcestí pod Anenský vrch. Cesta byla skoro furt do kopce a protože sem cvok, tak sem to docela hnala. Na rozcestí s červenou značkou sem už věděla, že to tu „někdo“ přehnal… ale v pohodě, jen začínalo být dost vedro a to nevěstí nikdy nic dobrého pro Kachně. Pokračovala sem po červené přes Mezivrší až na Komáří vrch k prvním bunkrům rokytnické linie. V 9.30 sem stála na 90/II a o deset minut později na 91, ta je na kopci schovaná a zarostlá v trávě. Dole pod ní je pak 90/I, kde se evidentně pracovalo. Sice ještě nevypadala nic moc, ale jistá snaha vidět byla. Tyhle tři jsou nalevo od cesty po červené značce z Mezivrší na Komáří vrch, jsou za plotem a dá se k nim přelézt díky dvěma žebříkům (ten co je blíž Mezivrší, ten se trošku rozpadá :o)). Slezla sem pěkně zas na cestu a štrachala se teď už po linii zpátky po červené na Mezivrší. Zrovna tam nějaká rodinka vylezla z auta a papala řízečky, hrůza. Od křižovatky vede k 89 betonový pás, takže se po něm dá dojít jako po chodníku až k ní. Pěkně sem si ji vyfotila a hurá trávou a durch stromky k cestě. Ne, já to nemohla obejít po tom prahu, já šla podle buzoly a azimut byl jasnej :o) Teda pár stromům sem se vyhnula, to je pravda :o) Na cestě sem se konečně pořádně napila, začínalo být už pěkně teploučko. 88 byla kousek za rozcestím s modrou značkou polevé straně směrem od Komářího vrchu. Taková odbočka a už ji bylo vidět. Zavřená a na dveřích kontakt na nějaký šílence co se pokoušejí spravit. Bylo tam okolo dost uklizeno. Pak to začalo. Berte v úvahu, že jsem tu cestu šla původně tam a teď jsem se po ní jaksi vracela. Normálně sem přešla 87, prostě byla strčená v lese a já ji přehlídla a když sem se dostala k 86, tak mi to bylo divný. Jo, vrátila sem se samozřejmě, přece hned na začátku nevynechám bunkr, ne? Takže sem ten kus cesty šla nakonec 4x. Pohoda. Prohlídla sem si i zlikvidovanej řopík. Pak sem chvíli strávila na 86. Krásně udělanej i s okolníma překážkama, jen tam nikdo nebyl, takže sem se bohužel nedostala dovnitř :o(… Hurá zas na cestu na červenou a směr Anenský vrch. Anička čeká i s kámošem Arnoštkem :o) Tak sem se tam vyplížila. Koukám Arnoštek je tu, takže Anička musí vidět na 86. Jasně, seděla tam kde byla očekávána :o) Fotečku a malej průzkum a hurá na Arnoštka. Honosí se číslem 84. Už podle mapy a ráno podle prvního okouknutí mi to bylo jasný, ale to co mi leželo u noh, když sem na něj vylezla, to mě dokonale uzemnilo :o) Tak krásnej rozhled. Nejsou na to slova. A prostě se to popsat nedá, tam si každej musí vylézt sám. (Jiříku, máš dobrej vkus, nezklamala sem se :o)) Já se tam rozložila a koukala do dálky a nechtělo se mi pryč. Vůbec. Po poměrně dlouhé době mě odtama zahnalo sluníčko. Už mi začínalo být pěkně blbě a to sem pila jako duha…teda jen vodu :o) Takže hups dolů a pokračovat. No, bylo mi fakt už divně, takže sem s klidem přešla 83. Sem si jí prostě nevšimla. Začalo mi to být divný, tak sem se k ní zas vrátila. No, co tak sem se v tom vedru trošku prošla :o) U 83 jsem potkala takovýho jednoho taky sólo šílence, jen šel opačným směrem, tak sme se pozdravili a šli si po svejch. S vypětím sil nebo čeho sem se doštrachala ve vedru k 82. Fotka jestli vyjde, tak bude asi máznutá, protože sem u toho zas už tiše omdlívala. Na scípnutí sem si vybrala altánek asi 30 metrů od 82 a 2 metry od cesty. No, složila sem se tam s batohem za zády a flaškou vody v ruce. Podařilo se mi usnout, pěkně ve stínu. Probrala sem se asi za hodinu a bylo mi o poznání líp. Šel kolem šílenec s krásným mladým labradorem. Ptal se na cestu, tak sem vytáhla mapu a našli sme jim cestičku na Hadinec. Labrador se jmenoval Standa a byl fajn :o) Pak sem se ještě uvelebila a odpočívala. Šli kolem děti z tábora a holčička hlásí „Tam je nějakej bezdomovec..“ (ani netušila, jak je blízko pravdy :o))) Pak jelo kolem asi 6 cyklistů a jeden říká „Altánek…“ a druhej „…a je v něm někdo chcíplej“… hm, tak takhle nějak mě tam lidi potkávali :o) Bylo na čase vyrazit dál. Čekala ještě 81 a pak už Hanička :o) 81 byla kousíček u cesty, takže sem ji hledat fakt nemusela, fotečku a tradá směrem na Haničku. Bylo mi celkem dobře a přemýšlela sem jestli stihnu prohlídku nebo ne a jestli tam mám lézt, když mi trochu hapruje žaludek. No, nakonec sem šla. V té zimě v pevnosti se mi udělalo líp. Jinak prohlídka byla děsná, průvodce na baterky. Největší sranda byla, že si mě lidi pletli s druhým průvodcem… no, co sem věděla, to sem jim řekla a na zbytek jsem je odkázala na „kolegu“ :o)) Pevnost byla více méně beze změn za těch pět let co sem tam nebyla. Prohlídka po povrchu připomínala prvomájový průvod – bylo tam děsně moc lidí. U pokladny sem vzala batoh a vyrazila dál. Čekala mě 75 pod kopcem. Je otočená „zády“ k cestě na pravé straně, když se jde od Haničky dolů na parkoviště. Kousek od parkoviště je 74 Na holém – je to soukromá záležitost KVH Praha, zrovna tam byla nějaká soukromá pařba. Mají to pěkně udělaný i okolo, mají tam i pěkný protitankový příkop s překážkama. Tady to znám, tak sem šla už v klídku a pomalu, jelikož mi nebylo nic moc. Jo, kousíček od cesty se schovávala na kraji lesa 73, otevřená, nic moc k vidění. Pak jsem šla pěkně po asfaltu k 72 a 71. Jsou kousek od sebe a úplně u cesty, nemůžete je minout. No, můžete, ale to byste na tom byli už pěkně špatně :o) Oba jsou zamčený a v rekonstrukci, když sem šla kolem, nikdo tam zas jako na potvoru nebyl. Tak začalo se stmívat a v lese bylo už dost houby vidět. Vyrazila sem od červené značky vlevo po cestě tam, kde měla stát 70. Totálně zničený bunkr, taková jedna veliká díra :o) Pak sem se rozhodla, že najdu v lese 69, kousíček podle mapy. Kolem mladýho lesa, najít cestu a u ní 69. Úžasně naplánovaný. Šla jsem kousek po cestě od 70 směrem… no, prostě tam, kde sem myslela, že je ta 69. A houby. Kufr jako sviňa. Já musela chodit asi úplně kolem, měla jsem pocit jako jednočlenná rojnice, pročesala jsem to tam celý, i v Bartošovicích už sem byla, chvílema sem vůbec netušila kde jsem a kam mám jít. Už sem se i dost bála a šero už bylo pěkný. Aspoň tam v té části lesa. 69 nebyla nalezena. Jo, přiznávám, prostě sem zabloudila tak, že sem se omylem dostala až k 68. Ta sedí kousek od zelené značky mezi Bartošovicemi a červenou značkou na Jiráskově cestě. 68 byla otevřená a kolem byl trošku nepořádek, jinak je opravdu moc pěkně zachovalá. Kachně už ale nemohlo. Sotva sem pletla ploutvema, hrůza. Každopádně mi to nedalo a vyrazila sem k 67, kde sem chtěla původně přespat. Lesem to bylo zajímavý. No, padla sem na spacák na úžasným místě u křižovatky asi 5 cest nad Kunvaldem. Asi tak jako byste si ustlali v Brně na Svoboďáku, ale mně to už bylo jedno. Lehla sem a spala. Ne dlouho, šla kolem parta pitomců a hledali místo ke spaní. Jeden si mě všimnul a chtěl mě jít zkoumat, naštěstí mu to ostatní rozmluvili a odtáhli o kousek dál spát. Ráno sem se probudila pěkně vyspinkaná a vyrazila sem k 67. Je celkem schovaná a je u ní pěknej seník. Odtama jsem vyrazila jen s buzolou podle azimutu k 66 a našla sem. Je drobátko díravej. Od 66 jsem šla zpátky na cestu, na červenou značku. 65 byla o kus dál otočená zády k cestě na pravé straně. Takovej průměr :o) Po cestě dál byla po levé straně 64. Šla jsem si ji vyfotit a vyděsila sem u toho jednoho bunkráka. Vylezl zrovna ven, když sem fotila, myslím, že sme se vyděsili oba :o) No, byl to borec, co tam jezdil dřív s trampíkama a teď tam byl s rodinou na čundru a šel pro vodu. V tom bunkru prý byla studna s dobrou vodou, ale teď šel radši k potoku. Pokecali sme krátce a šli každej svou cestou. Další na řadě byla 63, která stojí nalevo od cesty u křižovatky silnice s asfaltkou. Je docela pěkná :o) Po červené značce dál najdete asi 50 mterů od cesty zase nalevo 62. Vede od ní hlubokej příkop – telegrafickej. Já ho chtěla přeskočit a málem sem si urvala nohu, zapomněla sem ji na druhé straně a brzdila sem rukama a málem i nosem :o) No, 61 začala zas hledací fáze.  Došla sem na křižovatku cest zelené a červené a podle mapy sem zkusila zamířit mezi ty cesty… vyšlo to a našla sem 61 poměrně jednoduše. Vyhrabala sem se zpátky na cestu a hurá dál. Po x-metrech sem odbočila doleva na cestu, u které asi po 500 metrech měla stát 60. Já byla netrpělivá a měla sem dojem, že když prozkoumám dvě cesty vedoucí doprava, tak ji dřív najdu. Blbá úvaha. Stála opravdu asi až po tom půl kiláku a rovnou u cesty, nemusela sem ji vůbec hledat :o) Tak teď to začalo být zajímavý. Bunkříky byly kousek od cesty a protože mám sice úžasnou mapu, ale ani na ní nejsou všechny polní a lesní cesty (který vznikají a zanikají, jak se jim chce), tak to opravdu vypadalo, že se bude bloudit :o) K 59 vedla odbočka doleva nahoru…to sem, ale nevěděla, že je to ta správná, protože 59 stála až drobátko za horizontem kopce. Takže hurá, trefila sem 59 na poprvé :o) Takovej průměr, středně rozmlácenej bunkřík. No, 58 to bude dlouhá vzpomínka. Samozřejmě, že k ní taky vede pohodlná cesta, ale z druhé strany… když totiž jdete po linii správně po číslech nahoru, tak ty cesty máte u nosu. Já šla obráceně a tak sem po těch pohodlnejch cestách chodila až zpátky od bunkrů. K nim jsem se většinou dostala tím nejšílenějším způsobem, kterej šlo vymyslet. 58 stála kousek od posedu a krmelců. Nalevo od cesty, asi 150 metrů kousíček pod kopcem ve svahu. Já lítala po lese, jako bych v něm ztratila deset dětí a už sem to chtěla vzdát, ale pak sem našla jeden řopík, co byl na mapě a zkusila se od něj „odrazit“. Moc to nevyšlo, tak sem tam stála kousek u toho posedu a povídám „Do prdele, kde ta 58 je?“ a otočila sem se správným směrem a ona stála skoro u mě, děsný :o)) Zaklínadlo není univerzální, protože to stejný sem říkala i u té 69 a nenašla sem ju :o( Tak plížením vpliž směrem k 57. Ta už měla být hned u cesty a opravdu sice byla asi 50 metrů od ní nalevo, ale byla krásně vidět. Zrovna si ji prohlížela banda čtyř borců s báglama. No, když už byl vevnitř jen jeden, tak sem tam taky vyrazila. Srazili sme se a pozdravili a svítili sme na sebe baterkama a já u toho už stála jednou nohou v průlezu do spodního patra. Já o tom nevěděla, ale on si naštěstí všimnul. Zařval a já se stihla opřít rukou o zeď, takže sem tam nezahučela. Mohla sem si pěkně namlátit, možná se i zabít. Pěkně ve mně hrklo, to vám teda povím. No, být tam sama, tak bych si asi víc svítila pod nohy, ale prostě to dopadlo dobře, tak co? :o) 56… úžasná věc… tu sem zkusila podle azimutu, skončila sem v terénu plným vody, trávy a hadů a bunkr v nedohlednu. On byl tím směrem, akorát asi 50 metrů od cesty napravo, sedí zády a je dost zabordelenej, ale otevřenej.Podle azimutu se opravdu dá dojít jen k některejm, jinak narazíte na dost blbý překážky :o) Teď to přijde. Říkala sem si pohodička, už jenom 55 a ta je na mapě namalovaná pěkně u nějaké lesní cesty. Jo, je u lesní cesty, ale u jiné než je na mapě. Lidi, tohle byla už rezignace nejvyššího kalibru. Hledala sem ji v kopci, kterej měl určitě svých 45°. Seběhla a vyběhla sem ho s bagáží 2x, když sem koukala dolů po třetí, trošku jiným směrem, tak sem to vzdala. Prostě už sem nemohla. Bylo mi blbě, na chcípnutí, voda docházela rychleji než moje odhodlání. Tak sem se začala smiřovat s tím, že 55 nebude. Vrátila sem se na cestu a seskákala sem skoro po jedné noze dolů na rozcestí Pod pašeráckou lávkou. Ono už mi taky totiž nefungovalo koleno a ten kopec dolů byl vražednej. No, šla sem dál po červené až na Zemskou bránu k mostu. Cestou sem na chvílu tiše omdlela na skále kousek nad Pašeráckou lávkou. Byl tam fajn stín. U Zemské brány byly pěkný davy lidí a všichni hurá do vody. Tak sem je nechala řádit, přešla sem přes most na modrou značku a po druhým břehu sem šla směr Klášterec nad Orlicí. Šla sem jen kousíček, protože mi fakt už nebylo moc živě a kousek před lávkou sme se rozplácla u vody na takovým velikým šutru. Nohy a ruce do vody, hlavu do vody. To bylo skvělé, to se mi líbilo :o) Byla sem pěkně utahaná. Vytřepala sem si fuskale a boty a trošku se vzpamatovala. Pak sem si řekla, že teď už jenom 54 a cesta do Klášterce a pohoda. Takže sem vyrazila v klídku přes lávku. Minula sem 54 stojící u cesty :o) Pak Ledříčkovu skálu… to je ten loupežník z minula a tohle je fakt už jeho správný jméno. Pak se to stalo. Jdu tak po cestě a koukám vpravo v příšerným svahu jeden řopík, druhej řopík a támhle nahoře třetí řopík. Koukám na mapu. Jen tak. A hrk. Lidi kolem to asi nepochopili do dnes, ale já udělala vpravo bok a poměrně svižně se vyhrabala do toho svahu až na cestu, která nebyla na mapě, ale v reálu tam byla. Po vrstevnici sem šla až nad 54 a pak to vzala zas útokem od dalších asi 200 metrů nahoru. A vona tam byla. 55. Svině jedna betonová. Ten výstup mě stál poslední zbytky sil i odhodlání i vody. Koleno v háji, senná rýma na krku, žízeň a hlava mě bolela na zcvoknutí. Ale stála sem vedle 55. Když sem ji hledala předtím, tak sem byla asi 60 metrů od ní, ale z blbýho směru a nemohla sem ji vidět, smůla. Ale mám ji :o)) Sestup byl pro koleno poměrně strastiplný. U řeky sem se chvíli máchala, abych se vzpamatovala a mohla jít dál. Do Klášterce k mostu sem dorazila s touhou umřít asi v šest večer. Na zastávce sem se dala trošku dohromady a vyrazila na kofolu do cukrárny. vypila sem dvě a bylo mi trošíčku líp. S Jirkou sem byla už v tu chvíli domluvená, že se ještě přesunu do Kunvaldu a tam se někde v osm potkáme. Tak jo, narazila sem si walkmena, připla ho na kapsu u maskáčů, osolila sem to co to dalo a vyrazila sem po modré značce do Kunvaldu. Se zacházejícím sluníčkem se mi sice neudělalo líp, ale aspoň už tak nepražilo. Štrachala sem se pěkně v klídku a snažila se vnímat jen to co mi hulákalo do uší z walkmena :o) U Kunvaldu sem si ještě udělala pěkný fotky a před osmou sem vkročila na silnici u Domku na Sboru. Napsala sem Jiříkovi, že jdu na svoji oblíbenou zastávku u Křemílka a ať si mě tam vyzvedne. No a neuplynuly ani tři minuty a Jirka mi stál s autem u zadku… teda skoro. Takže mě prostě nabral cestou a odvezl až do Brna. Cestou sem pusu nezavřela a povykládala sem mu všecko co je tu napsaný. Koleno bylo vzteklý, že se s ním v bandáži sedí, já byla celá tak nějak mrtvá, ale myslím, že to byla super výprava :o) Moc super :o)) Akorát teda bude chvílu trvat než si ji zas někdy zopakuju. Takový šílenosti se totiž nedají dělat moc často :o)) Kolik sem ušla kiláků přesně nevím, to lítání po bunkrech mým stylem bylo dost náročný, ale po regulérních cestách ta trasa měří asi 35 kilometrů + 1 kilák v podzemí Haničky :o))