1423,7 je to správný číslo :o)

Ano, bylo to správný číslo pro tenhle víkend, teda pro víkend 29.-31.8.2003. Když sem tuhle výpravu psala do plánů ve výletech tak mě nenapadl žádnej název a tak sem tam napsala něco jako „polotajná výprava inspirovaná někým, o kom sem zatím jen slyšela…“ to je totiž pravda. Pak už jen stačilo udělat maličkaté tajnůstky a vlastně skoro nechtěně z toho polotajná výprava byla :o) Jak málo občas stačí :o)

Takže teď si to vychutnám ještě dál a k cíli cesty se prohrabem postupně tak, jak jsme tam šli. Jo, šli. Byli sme totiž dva. Já a Egi. Z popisu cesty možná některým znalým kraje dojde, kam jsme mířili :o) Respektive, kam sem si naplánovala cestu já a vláčela sem sebou chudáka Egiho.

Sraz byl jak je obvyklé v pátek večer na nádraží a prvním vlakem nebyl žádný jiný než můj oblíbený EC vlak v 18.10 do České Třebové. No, Egi se dostavil v nevalné náladě a navíc pěkně pršelo. Já přišla zmoklá jako kachně a snažila se přežít Egiho nepříliš nadšené pohledy :o) Naskákali sme do vlaku a ouha. Někdo nám seděl na našich místenkách a protože Egi měl náladu, tak je vyhodil. Měli si kam sednout, ale zůstali stát v uličce a celou cestu do Třebové na nás dělali ublížený ksichty. Úžasná cesta. Dobře jim i nám tak. Popřestupovali sme šťastně až jsme se ocitli v Dolní Lipce. Tam to už znám a šli na autobus. Na zastávce autobusu v Dolní Lipce se odehrál tento děsnej „rozhovor“: Egi: „Máš drobný na autobus?“, Kachně: „Jo. Mám i březovou kůru.“, Egi: „Já mám větry.“ Na důkaz čehož jaksi předvedl, co myslel… těžko pochopíte absurdnost téhle situace, ale nás tahle příhoda pak provázela celý víkend a v mnoha situacích a to často dost nečekaných. Nutno podotknout, že tu březovou kůru fakt mám, v kapsičce na drobný na batohu a vláčím ji tam už asi dva měsíce… No, autobus byl na dohled, tak sem na něj mávala… usilovně, jelikož byla už tma… ale i tak nám ten blbec málem ujel a tvrdil, že si nás všiml až na poslední chvíli. Svezli sme se do obce Červený potok ke kostelu. Tam sem hrdě řekla „tam“ a šli sme. Po chvíli to začalo být divný…už i Egimu a tak sme zjistili podle mapy, že jdeme na opačnou stranu :o)) No, tak sme se otočili a pak už sem opravdu fungovala jako správný průvodce a po silnici, přes most a pak po poli a betonovým prahu sem dovedla Egiho v dešti až ke srubu KS-5 U potoka. Když jsme tam došli, tak dost pršelo. Hodili sme bágly ke vchodu, kde bylo sucho a přemýšleli. Za chvíli trochu pršet přestalo, tak sme se rozhodli, kde uděláme igelitovej domeček. Mají tam totiž fajn lavičky s vysokým opěradlem kolem ohně, takže sme si nakonec ustlali za jednou z těch laviček pěkně na trávě. Domeček sice šustil, ale byli sme v suchu. Natlačili sme do hlavy tatranku a šli spát. V noci byl pěknej slejvák a děsně foukalo, ale domeček to naštěstí vydržel a my v něm zůstali celkem suší :o) Ráno sem Egiho vzbudila asi v devět, protože se „domácí“ bunkráci chystali nahodit agregát, takže sem chtěla Egiho ušetřit toho šoku. Mimo to, už tam chodili i návštěvníci a my tam s tím igelitem trošku kazili jaksi estetický dojem :o) No, tak sme zbourali domek, nasoukali do sebe něco k jídlu a tradá pryč do Dolní Moravy a pak dál nahoru. Počasí bylo celkem v pohodě, tj. nepršelo. Egi byl protivnej. On totiž ráno neměl kafe. Tak se stalo, že v půlce Horní Moravy přestával fungovat a byl už na zabití. Šli sme kolem otevřené hospody, tak sem zavelela vpravo bok a Egi dostal aspoň nějaký kafe a kofolu a byl rázem o poznání milejší :o)

To bylo žádoucí, protože vzápětí sme došli na modrou značku a začali sme lézt do kopce. Pěkně traverzem přes sjezdovku a lezli sme na svinskej kopec… teda vlastně na Sviní horu. Ona už zdola vypadala podezřele a ve skutečnosti je to opravdu svinskej kopec. Cesta se ale pěkně kroutila, tak to nebylo tak děsný :o) Sluníčko vylezlo, mraky lítaly a vítr foukal. Vylezli sme k horní stanici lanovky Tatrapomy. Egi si vylezl na stožár kvůli focení a já doufala, že si nezlomí hnáty. Pak sme šli dál po modré směrem k rozcestí pod Babuší. Cestou sme našli borůvky :o) Tam jsme přešli na chvílu na zelenou a šli kolem Malé Moravy, což je krásný potůček a všude mech a travička :o) Došli sme k lesnické chatě Babuše a dali sme oběd :o) Pak po modré dál do kopečka na Podbělku. Tam jsme hrdě udělali zápis do vrcholové knihy a po hřebeni sme vyrazili na Sušinu. Cestou sme si vyfotili nějaký ten řopík bunkřík, kterých je v tom místě jako naseto. Na Sušině sme dali pauzu a vrcholové foto a pak sme skotačili dolů do sedla pořád po modré značce. Cestou jsme prošli přes hodně mrtvej lesík. Bylo to tam smutný a strašidelný a nelíbilo se mi tam. Jediný co bylo fajn, tak rozhled na údolí a na okolní kopce.

V sedle jsme došli jednak na červenou značku a jednak taky ke státní hranici, která nás měla provázet velký kus cesty na tomhle výletě. Vyfotila sem si patník s číslem 68 a vyměnila film ve foťáku a šli sme dál. Teď už bylo vidět, do jakýho kopce polezem, ale furt to bylo pohodový :o) Jdeme takhle nahoru a já uviděla proti nám dva lidi a … No, prostě sem prohlásila po prvním pohledu na ně: „Jé, tam jdou dva lidi a mají kopačák.“ Nekecám, fakt sem myslela, že si sebou po zemi šťouchají kopačák… Ovšem v následující vteřině mi došla realita a současně se na ty lidi podíval i Egi a dost udiveně koukal na mě. Ono totiž…Lidi = pán a paní a kopačák = bílej střapatej malej pes…složila sem se smíchy a ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mi cukají koutky. Když jsme je míjeli, tak sem se řehtala jako cvok. Načež Egi prohlásil něco o březové kůře a bylo vymalováno… Došli jsme na rozcestí se žlutou značkou, která vede nahoru z údolí od chaty Vilemínky a tím jsme se dostali na naučnou stezku a zkoumali sme poučné texty na tabulích. K cíli už to byl kousíček. Jo, došli sme k základům Lichtenštejnské chaty, která byla stržena v roce 1971, zbyl jen žulový slon na podstavci kousek od těch základů. Vyfotili sme slona a pak sme šli dál k pramenu Moravy. Odtama jsme vyskotačili ve větru na vršek kopce k hromadě šutrů, které zbyly z 33,5 metrů vysoké rozhledny, která byla odstřelena v roce 1973. Koukali sme kolem, udělali sme vrcholové foto. Jo, byli sme na Králickém Sněžníku :o)) Koukali sme, kde by se dalo přespat, ale vítr a počasí byly dost výmluvné. Takže sme nakonec seskotačili zas kousek dolů ke slonovi a rozhodli sme se přespat u základů té chaty, kde byla aspoň nějaká šance na přežití. V těch základech je děsnej bordel, takže spát vevnitř bylo nereálný. Začala být dost nehorázná zima. Fakt zima. Egi nezaváhal a dals e do vaření polívky, akorát, když se do ní chtěl pustit, tak spadlo prvních pár kapek deště… a pak už padaly docela hustě. Rychlou akcí jsme vyrobili igelitový tunel v závětří základů chaty a nasáčkovali sme se pod igelit a dojedli jídlo a hups do spacáků. Foukalo děsně, lilo ještě víc, igelit se lehce škubal a šustil jako o život. V tomhle všem se dalo usnout. Ve spacáku bylo aspoň teplo, když už nic jinýho. Pro případ, že igelit nevydrží jsem měla pod hlavou druhej, do kterýho jsme měli v úmyslu se zabalit, kdyby nám ten první uletěl. Neuletěl, akorát já měla ráno mokrý záda a nohy, protože se urval igelit zespodu. No, v šest mi to bylo ještě fuk, ale v půl deváté už kolem nás chodili i první turisti a tak sem zavelela ke vstávání. Vyhupsla sem a sbalila igelit. Egi sice cosi brblal, ale když sem dala vařit vodu na jeho kafíčko, tak už byl klidnější :o) Lidi kolem chodili, počasí bylo proměnlivé. Chvilku svítilo sluníčko, chvilku to vypadalo na déšť. Bylo to tak pak celý den. Vyrazili sme znovu nahoru kolem pramene Moravy. Udělali sme další vrcholové foto na Sněžníku. Na rozhlížení toho moc nebylo, protože byly kolem všude mraky. Takže tradá dolů po červené kolem hranice a pořád dolů :o) Cesta byla pohodová, občas jsme zastavili a fotili, šlo se dobře. Na rozcestí s modrou jsme sběhli z kopce dolů k naší již známé hospodě na kofolu a já si pak dala i čaj. Nebylo totiž fakt žádný teplo. Pak jsme už p silnici šli až do Červenýho potoka ke kostelu na autobus a přes Dolní Lipku sme zas cestovali do Brna. Bylo to fajn i když počasí nebylo pořád zrovna ideální :o)) Byla sem dvakrát za víkend na Králickým Sněžníku a spala sem kousíček od vrcholu, což je fajn zážitek :o)) …jo, ještě asi dlužím vysvětlení z úplnýho začátku… „polotajná výprava inspirovaná někým, o kom sem zatím jen slyšela…“ to je řeč o jednom takovým strejčkovi, kterýho vůbec neznám, ale kterej má úžasný nápady (podle mě úžasný :o), akorát na rozdíl ode mě trošku váhá s jejich realizací :o) Silvestr na Sněžníku strávit jde, ale musí se tam jít jinou cestou a pokud tam bude aspoň metr sněhu, tak i vím, kde přespat asi 60 metrů od vrcholu :o)) Jo a těch 1423,7… to je prosím nadmořská výška vrcholu Králického Sněžníku…