Stašov po x-té (31.10.-2.11.2003)

Stašov u Poličky na Vysočině. Je to děsná díra s kostelem, hromadou baráků roztažených podél silnice, kamenolomem a čtyřma zastávkama autobusu. Nemají tu hospodu a obchod funguje sporadicky, takže spíš nefunguje. Kdo tam bydlí? Různí lidi, hodně chalup je obýváno jen o víkendech přistěhovalci z Brna a okolí. Taky je tam na kopci statek s číslem popisným 102. Děsnej zbor. Zkuste si představit úplně ten nejděsnejší zbor co můžete a pořád to nebude ono. Noční můra.

No, tak tenhle statek koupil na jaře 1999 Michal a Iva. Od té chvíle tam na stálo bydlí Iva (manželka) s Eliškou a teď i s Hynkem (děti). Mimo toho tam v současné době přebývá několik obstarožních koníků. Desperado je vlastně teprve odrostlý hříbě a Mates je hřebec v nejlepších letech. Taky kráva Kikina a Karel a Richard a slepice a kohout a deset koček, teda spíš koťat. A taky Egon (kříženec vlčáka se statfordským teriérem) a Fileček (brazilská fila větších rozměrů)… jo, to sou miláčci.

Autobusem jsme jeli čtyři… já, Arťásek (normálně se jmenuje Martin a je to takovej úžasnej človíček, milovník hor, lesů a psů… v Orlických horách je skoro doma, stejně tak v Beskydech a má psa Raina… nevím proč mu říká Pinďo :o)), pak pan majitel Michal a jeho dcerka Markéta. Dojeli sme do Hamrů do hospody, teda k hospodě… dali sme smažák a grog a piva a vyrazili sme do Stašova, což bylo 5 kiláků v úplné tmě… a to sme cestou byli dvakrát čůrat a nepoztráceli sme se, to sme dobří, co? :o) Šlo se spát.

Ráno bylo vítání se zvířatama a zbytkem posádky. Egon mi na uvítanou vyhodil koleno. Prostě je to miláček, co dodat. Jo, zapomněla sem na kozy…mají tam i kozy, jedna se jmenuje Tereza, ostatní nevím. Tak když sem chystala kozám krmení, tak sem rozebírala Filovi jeho pelech na seně…koukal na mě…no, řekněme naštvaně a udiveně… nutno podotknout, že v neděli už koukal přímo nas*aně… nedivila sem se mu, ale neměl si stlát na seně.

Přes den se pracovalo, stěhovala se kuchyň a postele a stoly a kredenc a vůbec sme furt něco někam poponášeli a tahali. Taky sem umývala nádobí… to je totiž na statku velice neoblíbená činnost vzhledem k polním podmínkám a množství špinavého nádobí, které se tam průběžně vyrábí :o) No a tak život plynul mezi zvířatama a prací a na courání po pastvě taky zbyl čas :o) Jo, neplynul jen tak… pil se u toho kalvados a bylo nám fajn. Nedělo se nic převratnýho, jen sem měla dojem, že sem jednou osobně vynesla krávu Kikinu do ohrady, protože stávkovala a nechala se táhnout jako…kráva. Děsný. Za to býček Richard, ten se táhnout nemusel, ten táhnul sám… až moc. Desperado kousal a kopal, je to takový bujarý mladíček koníček a je ještě plnej života…ono ho to přejde, až ho začnou sedlat :o) Miláček Šebor je pořád stejnej a já ho mám pořád stejně ráda. Jeho obrovská kopyta jsou mojí noční můrou, ale současně i milou vzpomínkou :o)

Uteklo to tam a v neděli sme odpoledne vyrazili s Arťaskem na autobus do Brna. Celou zpáteční cestu jsme stáli a nadávali na Michala, kterej nám tvrdil, že ten autobus bude prázdnej… zabít je ho málo.

Domů sem dojela asi před osmou večer, shodila sem ze sebe zablácený kanady a maskáče a složila sem se na postel. Pak sem vzala do ruky mobil a rázem bylo všechno špatně :o) No, skončila sem do hodiny v hospodě a domů sem se vrátila v prapodivném stavu nějakým rozjezdem… netuším jakým. Do rána sem pak koukala na televizu s kolenem obloženým ledem. Mělo toho dost. Já taky. Rozuměli sme si. Po dlouhé době :o) Vyhozený rameno už skoro není modrý, počítám, že do týdne to nebude vidět a do měsíce bolet a jinak mi nic není :o) Byl to fajn víkend. Asi se tam na jaře zas podívám, jak vyrostl Hynek a tak vůbec :o)