Svícafest Túr 2008 – 12.-13.9.2008

 

(Fotky vlastní ukořistěné - tu)

 

No, co totok zase bylo, to se snad nedá ani napsat. Mám dojem, že bych to měla radši jen shrnout do dvou tří vět, protože jak o tom začnu psat včetně těch blbých nápadů, co mi táhly hlavou, tak se buď potrháte smíchy, nebo si opět budete jen klepat na čelo :o) Tak hurá do toho klepání...

 

Začalo to tak nějak normálně. Měla jsem pro sebe volný víkend, tak jsem se rozhodla trochu si užít zábavy po svém. Bez společnosti, prostě se bavit a vůbec na nic a nikoho nemyslet. Takže jsem pro páteční večer zvolila akci Svícafest. Mělo to víc důvodů a všechny se zdály dobré :o) Svícafest byl ve Slavkově, což je relativně kousek od Brna, hrál tam Záviš a Debustrol, přičemž ten první mne jistým způsobem zaujal a ti druzí se prolnuli před lety jednou etapou mého života a ještě jsem je naživo nepotkala. A nakonec to uváděl celé Ruda z Ostravy, jehož kompletní „představení“ v Brně před týdnem jsem jaksi neviděla z čistě prozaických důvodů a taky jsem se chtěla přesvědčit, jestli mi o něm jeden pán XY nelhal :o)...

 

Tak proč ne, stačilo vlézt v Brně do autobusu a vyrazit směr Slavkov. Kde je střelnice ve Slavkově, to jsem plus mínus věděla (že jo, od čeho máme internet). Tak jsem si šla a šla... problém byl jeden jediný. Boty. Vzala jsem si svoje pěkné černé Steelky, vyleštila je a abych tomu nasadila korunu, tak jsem si do nich dala nové super měkké vložky. Idiotský nápad to byl a současně jsem pochopila, jak se asi cítil kamarád Egi, který totéž udělal se svými kanadami před naším velkým čundrem po Polsku. No jo, po sto metrech jsem měla odřený paty a bůhví co eště jinýho na nohách. Osud. No dobře, tak ne osud, ale čirá blbost… moje. Tak jsem si to štrádovala po místní Kaunicově ulici, až skončila ulica a začala jakože polňačka nebo co a ke vší (a hlavně mé) hrůze to začalo být do kopce. Kdo někdy lezl do kopce v terénu s odřenýma patama, tak si to umí představit. Uf. Vylezla jsem u střelnice z roští (doslova), našla úspěšně vlez do areálu. V tu chvíli jsem měla děsnou žízeň, že bych se o ni mohla fakt opřít. Nechala jsem se rychle okroužkovat u vchodu a vyrazila k prvnímu otevřenýmu okýnku. Ke své radosti jsem zjistila, že mají i 12° pivo. Taky jsem hned na začátku akce dostala odpověď na svoji otázku ohledně Rudy z Ostravy (pán XY mi řekl pravdu tak na půl). Je fakt, že milé uvítání od Rudy mě příjemně zaskočilo :o) Ani jsem to v tu chvílu pořádně neocenila, protože jsem totiž opravdu měla strašnou žízeň a koukala jsem jenom, kam půjdu umřít do kouta.

 

Našla jsem si pěkné místečko na takovejch schodech, kde se dalo v klidu sedět, fotit, napít se, pak se i najíst (dělali tam dobrého čuníka). Měli v nabídce i klobásky, ale čuník je čuník :o) Pivo jsem pořizovala současně s prostředně bublavou vodou, tak to všechno ladilo k sobě. Program začal tak nějak na čas, plus mínus, však to známe, ne? A přišel Mistr Záviš. Tentokrát jsem si ho užila mnohem víc než před třema týdnama, kdy dělal předkapelu Třem sestrám v Buchlovicích. Spolu s kolegou Pepou Klíčem, který dle slov Rudy hrál na „velké housle“ :o), to dobře našlápli a chvílama jsem tak přemýšlela, co těm textům ze života asi říkají maminky pobíhajících odrostlejších dětí :o) V mezičase jsem se bavila focením ovce s jehňátkem, která se pásla za pódiem. Nebylo na nich nic extra, kdyby to jehně nemělo krásný černobílý fleky :o)

 

Jo, děti. Byla tam kupa, jak my doma říkáme „Barbor“, to jsou takovýty mlaďoučký slečny a k nim podobně mladí borečci. No, čtveřice chlapců se uvelebila i kousek od mě, bylo jasný, že jim tam nikdo nenalije, tak se nalívali z vlastních zásob sebou přivlečených. Až mi jich bylo líto, když jsem viděla, jaký pijou patoky :o) Pár mladejch tam spekulovalo přes plot, jak se kurňa dostat na koncert zadara (asi jim došlo kapesný nebo rodičové prostě nesouhlasili s jejich účastí na koncertě a zanechali je nebohé bez financí). Dětí jakože malejch tam bylo taky dost, než se hodně ochladilo, začalo foukat a hudba nabrala větší grády. Pak to maminky zabalily, sbalily a ujely i s kočárkama :o)

 

Strašně mě to bavilo takhle pozorovat zcela nerušeně cvrkot a přitom poslouchat fajn hudbu. Sem tam jsem si šla pro pití, jídlo nebo na záchod (no, měli tam fujfuj budky, ale po první návštěvě jsem objevila kouzlo přírody, nevím čím to je, ale v lesíku nebyl takovej odér jako v budkách :o) Odvážně jsem si nechávala kongo (za účelem přežití jsem sebou vlekla kongo vz. 60) a pití na svém místečku bez dozoru a nic se mi neztratilo. Nevím jestli tam byli samí normální lidi nebo jestli i případná zlodějská chátra chápala, že „tam asi není nic cennýho“…

 

Po Závišovi přišeli Ironcross, ti byli dobří, neznala jsem je a docela mě zaujali. Hrají hudbu, která se dá poslouchat v různém rozpoložení a pořád zní dobře. No a pak jsem usoudila, že jsem pěkně napapaná, nabumbaná a že se fakt ochladilo a je na čase jít na plac k bednám. Tak jsem učinila. Žádnej nával tam nebyl, prakticky po celý čas trvání akce si každej mohl stoupnout kam chtěl. Takže teď jsem měla jinou perspektivu i na focení trochu, ale ne na dlouho, protože se začalo stmívat a tím končila funkčnost mého prehistorického foťáčku. Bylo to dobré. Chodila jsem průběžně doplňovat tekutiny (pravda, když jsem si lila rumíky do koly, tak mi to napoprvé moc nešlo, ale postupně jsem získala správné know-how :o)

 

Ve frontě jsem se dvakrát setkala se zvláštním jevem, když se mě dva lidé ptali jestli jsem od novin... fakt nevím, jak na to došli. Sice jsem se možná chovala jako jebnutý reportér, ale s novinama už nemám kupa let nic společného. Taky jsem musela pořešit asi tři lidi, kteří se se mnou chtěli ukrutně kamarádit :o) Jednoho jsem poslala přímo do pr... jinak to nechápal. A minimálně ten poslední potvrdil zcela pravidlo, že po pátým pivu je každá baba krásná, když mi vehementně tvrdil, jak jsem děsně hezká a kdesi cosi. Jako znám baby, co jsou na tom hůř než já a mají možná i větší a blběji přeraženej nos. Ale proboha, řekněte, co byste viděli na podezřelým obtloustlým individuu v kongu vzor 60 s účesem alá vítr tak hezkýho? :o) Pravda... byla trochu větší tma...

 

Z kapel bylo na řadě seskupení Martin Křížka a Originál band. No, to bylo taky dobrý, bylo vidět, že je to asi baví :o) Dál tam pak vystoupil Dalibor Janda. To bylo trochu tristní (pan veliký si sebou vzal plejbek), no, musela jsem si na to jít koupit další pití, abych to nějak zvládla. Následoval Forrest Jump, jo, tak to se dalo, to byl mejdan :o) Pak to trochu zabrzdilo s kapelou Ray Charles revival band. Festival je multižánrovej, tak tam rozhodně měli co dělat, ale asi něměli hrát mezi Forrestama a Debustrolem, to mi přišlo trochu zvláštní, ale co. Já tam byla jen divák a tichý pozorovatel :o) Ano, Debustrol. Konečně jsem je viděla živé a nahlas. Pamatuju si hodně staré časy, kdy jsem je zpočátku nuceně poslouchala a říkala jsem si, že je to teda fakt děsný. Pak jsem se do toho trochu zaposlouchala (co mi taky zbývalo, že jo?) a postupně jsem se je naučila mít ráda. Pro dokreslení dojmu z jejich hudby mi chybělo asi jen to živé vystoupení, tak to už mám taky za sebou a jsem spokojená. Nemůžu říct, že si poletím kupovat jejich desky, ale už v tom mám aspoň jasno. Dělají dobrou hudbu ve svém žánru a vystoupením můžou směle konkurovat všem seveřanům v tomhle oboru.

 

Tak se nám ochladilo. Zimaaa, brrr. Podle hlášení pana konferenciéra ještě bude AllX a pak už prý nic, páč poslední kapela se dorazila a tímpádem nedorazila na pódium :o) Já jsem začala řešit situaci z jiné strany. Bylo hrubě po půlnoci a ve 22:19 ujel poslední vlak do Brna (autobus ani nevzpomínám). Ale přece jsem nemohla jít do pryč z festivalu před desátou, abych ten praštěný poslední vlak stihla... Teď ale co, že jo. Tak bude fakt „túr“. Což byl jeden z možnejch konců festivalu, ale trochu jsem o tom pochybovala... dalšíma možnostma bylo přespat v hotelu nebo na nádru nebo dojít třeba jen na nějakou další zastávku a tam počkat na první ranní „něco“. Asi autobus, po kolejích se mi chodit nechtělo...

 

No, abych ještě teda dořešila tu hudební stránku věci. AllX jsou šoumeni, to se ví. Prakticky spojují věci, které je proslavily na X-Factoru nebo jak se to jmenovalo v jednu show, samozřejmě se spoustou dalších prvků. Myslím, že to co dělají, dělají dobře. A Ruda, Ruda jako moderátor tédle celé taškařice, názorně předvedl, že na kytaru hrát umí, že i zpívat mu jde (ač v rámci zábavného vystoupení to možná někteří nepochopili :o) Jenom ty veselé vsuvky... asi je to tím, že už jsem jich hodně jednou slyšela, chtělo by to častější změnu, ale to se asi až tak stíhat nedá, pořád něco vymýšlet. Rozjetý gatě jsou chytlavý téma, obzvlášť u lidí po pár pivech a kořalkách, ti mívají zvláštní pocit, že musí napravovat všechny globální nepravosti a mezi ty i ten komikův zip u gatí patří :o) Rudovi jsem nezáviděla některé situace, co se tam odehrály a musel je jako moderátor nějako pořešit a pořešil... poměrně s grácií. Řekla bych, že vzniklý časový posun v programu fakt nemohl ovlivnit, protože dav byl chvílama proti němu :o) Víte, jak to je v cirkuse, nejlepší šašek bývá chytrý, šikovný a zkušený herec. Jen tak opravdu může hrát dobrého šaška. Hloupý šašek bývá i v civilu trouba :o) Myslím, že Ruda (nebo teda Michal) je pan Komik :o) Třeba ho někdy uvidím hrát jakože fakt divadlo, ikdyž poprat se se situací a pobavit dav takhle z pódia je též velký kumšt. Původně jsem ho chtěla zkusit stáhnout na panáka, ale lidi v práci se prostě nemaj rušit :o)

 

Asi ve dvou třetinách vystoupení AllX zima řekla dost. Já řekla taky dost a začala moje túr směrem k domovu :o) Napřed jsem šla prozkoumat tu „zkratku“, po které jsem vylezla nahoru na kopeček ke střelnici odpoledne. No, měla jsem baterku a nabitej mobil, ale šla sem tou cestičkou odpoledne nahoru poprvé v životě a ten krpál dolů ve tmě... tak to asi neklapne milánkové. Kdybych neměla na výběr, tak tama samozřejmě pudu, ale asi bych vymetla sem tam nějaký křoví. Ne, že bych byla pod parou, tak to ne, byla jsem prakticky střízlivá a myslelo mi to dobře. Ale dovolte, abych vám připomenula, že jsem měla do krve odřený paty a k tomu z to popocházení a postávání úplně ztuhlý koleno, spíš kolena. Takže jsem se pohybovala dost zajímavě. Kdo zná moje kolena, právě vyvrátil oči v sloup. Správně. (pozn. Došlo mi kafe, jdu dělat druhý... nebo čaj? Budu o tom přemýšlet cestou do „kuchyně“.)

 

Tak co myslíte? Ne, nešla jsem tou cestičkou, ale radši po silnici. Je to sice dál, o to horší cesta... přesně to sedělo. Tadle silnička vede dolů, cikcak se klikatí. Ona je tam asi nějaká jiná rafinovaná zkratka, abyste nemuseli jako trotli nebo já chodit sem tam, ale v té tmě jsem se prostě do žádnýho dobrodrůža pouštět nehodlala. Stačilo, že mám směr, cestu a nohy (který bych mimochodem nejradši už v tu chvíli zahodila). Sem tam jelo dolů auto, dobře jim tak. Jo, taky jsem došla jednoho kluka, kterej se statečně snažil dostat domů – prohodili jsme pár slov, stáhla sem ho na kraj silnice, aby ho nezajelo auto a pak jsme se rozešli na takové křižovatce, podle všeho šel směrem na Kroužek, čert ví, odkud byl. Já dorazila do Slavkova, tam jsem potkala dalšího účastníka festivalu, ale ten fakt vymetal křoví a předzahrádky s růžama... byla s ním sranda... pak zkonstatoval, že už je asi doma a odbočil do ulice Sušilova, se slovy, že ráno musí jít na pivo do místní restaurace Gól :o)

 

Štrádovala jsem si to dál. Přemýšlela jsem jestli teda zkusit hotel nebo nádraží... no, u toho jsem ještě našla na náměstí ve výloze vylepený letáček bratránkovy kapely (všimla jsem si ho jedním okem, když jsem odpoledne šla kolem nahoru). Hrají dneska U Oťase u nádraží... no, ale taky nemusím být asi všude, ne? A dvakrát za dva dny být ve Slavkově, to skoro není zdravý. Jak jsem tak přemýšlela, tak jsem to nakonec zalomila kolem hřbitova směrem na Brno. Trasa Holubice – Rohlenka – Tvarožná – Mariánský údolí. Hele, kilometry počítat nebudu, ale přes dvacet to bylo. Jen se podělím o pár poznatků z noční cesty :o)

 

Nejhnusnější byl Holubák. Fakt, ten kopec by se měl zrušit. Je dlouhej a kupodivu (z auta to tak nevypadá) i odporně prudkej. Do jedné třetiny vede chodník, pak jsou svodidla a musíte po silnici a kvůli každýmu autu uskakovat buď ke svodidlům nebo radši rovnou za ně (v případě náklaďáků je to jistější). Jelikož znám situaci z pohledu řidiče, tak jsem na to brala ohled a počítala jsem s tím, že mě nevidí buď do poslední chvíle nebo vůbec. Když nic, tak jsem se lezením na ten krpál aspoň zahřála. Nahoře jsem byla ráda, že za prvé to není už do kopca, za druhé, že tam nejsou svodidla a můžu uhýbat autům míň složitě :o) Taky tam foukalo, tak sem zas zapnula kongo i s límcem přes šátek na krku a bylo mi jako v bavlnce... tralalá... Další „úžasný“ úseky byly takovýty rovinky různě. To nemáte odhad v noci, vono je to třeba pět kiláků a vám to přijde jako jeden, děsný :o)

 

Přes Holubice jsem obešla kritický místo u dálnice (akorát jsem trapně zabloudila v těch Holubicích, to se nedá ani komentovat) a tááák... nudáá... musela jsem si cestou vymýšlet pytloviny, abych neusnula. To máte tak, když usnete za chůze (a tento fenomén fakt existuje) tak si natlučete. Já to zatím zažila jen v zimě, a to bylo na horách, kde bylo hromada sněhu všude, tam to neva, tam padnete hlavou do sněhu a akorát se z toho musíte vyhrabat :o) Takže jsem se držela svých nočních pouček, které jsou vhodné pro všechny, kdo jdou v noci pěšky ze zábavy:

 

 

Od Rohlenky to bylo dobrý, bádání po turistických značkách bylo zábavný a tak to hodně rychle utíkalo a šup šup a byla sem dole v Líšni :o) Jééé, nejhorší bylo se doma vyzout z bot. No jasně. (pozn. Mám hlad, doma nic. Teda jo, vajíčka, ale nic k tomu. Vajíčka s rajskou omáčkou... no, pravda je, že v nouzi sním cokoliv, ale dneska chci zajít na procházku ke kamarádovi na přehradu do hospody na obědo-večeři :o) Tak to dopíšu a jeduuu/jdu...)

 

Vyzula jsem se. --- masochistická vsuvka: To vám teda nepřeju, tak zrasovaný nohy jsem ještě snad neměla a že sem toho už hodně nachodila. Mám to i vyfocený :o) Akorát je to rozmazaný trochu, super nový vložky v botách nacuclý krví, kůža na patách bot taky, ponožky snad půjdou vyprat a na každý patě mi chybí vosum čísel čtverečních kůže... to jako nepřeháním výjimečně :o) No, tak sem si ty nohy umyla, ale takovýho nadávání jste neslyšeli, když vono to štípalo...auvajs... nasypala jsem na to Framykoin (prošlej už měsíc, třeba se neotrávím) --- konec pasáže pro slabé povahy a plácla sebou do betle... chrrrr pšíí... no, stačily čtyři hodiny a už to tu sepisuju :o)


Chachá... jak říká a píše milá moje kamarádka Verun... tak jsem to dala. Svícafest túr 2008, happy end...!!!
Bylo to dost dobrý, celý celičký, neměnila bych ani minutu ani krok :o)
Ty nohy se mi snad zahojí brzo, momentálně chodím jako... no, děsně srandovně :o)

Poučení pro příště: radši jít v teniskách než todle; rum se do PET flašky s kolou leje nejlíp ve dvou (rumech i lidech); pořídit si konečně novej foťák; sehnat někde rozum…