Motosraz Unčovice u Olomouce 20.6.2009

Jak kachně málem o zub přišlo aneb "Sto letních kiláků Hodonínem". Ha, už to slyším.. "Kachně nemá přece zuby." Jasně, takovýto malý, žluťoučký, pípající nikdenic fakt zuby nemá. Ovšem čistě z ornitologickýho hlediska kachně něco jako zub má. Jeden a jen chvílu a potřebuje ho, aby se mohlo vyklubat ze skořápky. No dobře. Konec úvodního úvodu.

Takže co to zas bylo? Původní plán (ano, zase jsem něco plánovala) byl relativně prostý a neškodný. Naplnit nejmenší batůžek extra výbavou pro noční pochod a případný déšť. Vyrazit přes Olomouc do Unčovic. Strávit pěknej den a večer na místním motosrazu. Vyfotit co půjde a kolem půlnoci vyrazit pěšky do Olmiku a brzo ráno odtama domů. Prostě akce po vzoru loňského Svícafest tour, ale s lepší výbavou a v jinejch botech. No a dopadlo to, jak většinou už tušíte, trochu jinak (což mi začíná připadat jako normální stav).

Fajn. Zabaleno bylo raz dva (naprosto úchylná sada věcí - nepromokavý pončo, čelovka, placačka rumu, mapa, kšiltovka a sluneční brýle). Z Brna jsem ovšem velmi tajných důvodů vyrazila později než jsem chtěla (kam taky chcete jezdit, když si pletete pravou ruku s levou..:o)). Ale to nevadilo. Někdy v jednu po obědě jsem byla na místě. Čekal mě... teda čekalo mě několik příjemností hned na začátek. Pivko, klídek... bezkonfliktní lidé, takže ikdyž tam ticho zrovna nebylo, fungovalo to jako balzám na nervy.

Pěkný motorky se tam sjížděly. Většina byla právě v té chvíli na vyjížďce, takže se tam začaly objevovat postupně a bylo na co koukat. Někdy ve tři začal moderovaný program. Některý soutěže bych teda popravdě nechtěla absolvovat ani za peníze...:o) Tlačení sudu motorkou, to ještě dávalo smysl a teoreticky to člověk i motorka mohli přežít bez úhony. Ovšem párkrát museli uskakovat kolemstojící diváci... nechat si přerazit nohu kutálející se bečkou (ikdyž prázdnou) nikdo pravděpodobně nechtěl..:o)

Jo a měli tam palačinky :o)... a langoše. Samozřejmě, že úplně nejlepší by bylo, kdyby měli pořádný domácí bramboráky... no, to už bych fakt chtěla moc :o) Pivo značky Litovel bylo dobré. Božkov rum neměli... což teda byla na jednu stranu chyba a na druhou záchrana. Konec vsuvky o jídle a pití... sorry, tomuhle tématu se neumím vyhnout.

Kde jsem to skončila? Jo. Program. Vystoupení kaskadéra. Dělal věci, který se popisovat nedají. Jelikož nejsem ze zasvěcených, tak jsem na to koukala jen jako naivní laik se zájmem o něco, co přesahuje rovinu jeho chápání. Ale oni se tak hloupě někteří kolem mě tvářili taky...:o) myslím teda...

Fotila jsem. Po dlouhé době jsem fotila. Jo, svojí vykopávkou. Foťák schramstnul dvoje baterky jako nic. Má spotřebu jako ruskej tank převedeno na naftu. Chvílema jsem měla dojem, že se to focení některej už zajídalo. Ale nikdo mě nakonec neztloukl.

Další soutěže už se odbývaly bez motorek, ale potřebovali se k nim takové různé věci jako: potápěčské ploutve a brýle, lyže ve speciální úpravě i s hůlkama, melouny (jako ty na jídlo)... no, to se musí vidět. Právě soutež v pojídání melounů na mně zanechala následky. Dělalo se mi totiž špatně už jen při představě snězení celýho melounu za libovolně dlouhý časový úsek - a oni to do sebe nacpali na čas tak rychle, že za deset minut bylo už uklizeno i poslední zrníčko a šlupka... hrozný :o) by mě zabilo...

Jo a hudba. Na sobotu bylo vypsaných tuším pět nebo šest kapel a celý to mělo končit strip-show a ohňovou show (jak jsem byla před měsícem na jiném místě poučena tzv. "ohňovkou"). Z kapel jsem popravdě neznala ani jednu, ale vzhledem k regionálnímu významu akce jsem to brala jako samozřejmost. Jediný koho sem registrovala byl David Spilka a to jen proto, že jeho jméno před časem mleli v televizi. Todle je blbá věta a nevím kam patří čárky, teda nechce se mi o tom přemýšlet... Bylo mi dost unaveně a jak se setmělo, tak už jsem přemýšlela, kam si sednout. Z toho celodenního poskakování začalo protestovat několik částí mého těla. Koleno jsem ignorovala za pomoci ibuprofenu a průběžnýho dotahování ortézy tak dlouho, až se definitivně nakrklo a dalo mi to patřičně sežrat přesně ve chvíli, kdy už jsem si mohla v klidu posedět. Klasika. Takže při focení u stolu jsem couvala a couvala, až jsem docouvala. Pak jsem usoudila, že kolenu dám za vyučenou a podrazila jsem ortézu ještě obinadlem a vypadalo to celkem použitelně. Tak sem si říkala, že je na čase vyrazit k Olmiku, protože podmínky budou složitější. Ovšem kachně míní a jiní mění...

Jestli jste si mysleli, že znáte nějakýho hyperaktivního člověka, tak si já myslím, že nevíte, jak takový úkaz může taky fungovat. Než jsem se vzpamatovala, tak jsem seděla v autě, který mě nekompromisně odváželo směr Olomouc. Taky dobrý... Svezení to bylo fajn. (Stripshow a ohňovku už jsem neviděla. Tou dobou jsem byla pravděpodobně už právě v Olomouci.)

V Olomouci na vlak.nádru, sedí sova na kandelábru... ne, nesedí. Sedělo tam (v hale na lavičkách) pár lidí a v Infocentru dvě paní. Napřed jsem si nechala blbě poradit spojení do Brna, pak jsem si ho radši našla sama a teprve sem pořídila cosik jako lístek na vlak. Měla sem čas. I s tím kolenem (nebo spíš bez kolena? :o)) bych na perón došla asi 120x do odjezdu. Takže. Takže jsem se šla hloupě projít jakože ven na vzduch. Nápad hodný génia. No jo, ale jak jsem měla tušit, že kolem zrovna pošpacíruje pár (slovy asi pět nebo šest) ožralých idiotů od někud někam? Sem si jich nevšímala. Oni mě asi jo. Za deset minut sem seděla potupně na místním WC a vyhazovala kapesníky. Prostě tydle věci přitahuju, nevím, co si o tom už jinýho myslet. Asi mám divnej ksicht, tak mi ho furt chce nějakej dobrák vylepšovat nebo co. Už by se ale na tu "charitu" mohli všichni vysr.. :o) Koneckonců to dopadlo v pohodě tentokrát.

Ve vlaku jsem původně chtěla spát, ale měla jsem vykulený voči jako vejr a tak jsem vydržela až do Hodonína (taky do mě cosik vandroval spolucestující jeden). Jo. Jela jsem z Olomouce do Brna přes Hodonín. Dává to děsně smysl, je mi to jasný. V Hodoníně... Hodonín (aha, pozor, tuším, že odtama někoho znám, tak aby se neurazil)... ale jo. Měla sem hlad a potřebovala sem najít autobusový nádraží. A na to všecko jsem měla neuvěřitelně moc času. Jako doopravdy. Takže i s kolenem to bylo na pohodu. Našla sem nonstop i okýnko s gyrosem. Taky sem našla kupu bankomatů. Zvláštní bylo, že jich tam fakt mají nějak hodně nebo se aspoň líp hledají než v Brně. Gyros byl dost strašnej teda... ale co taky chcete ve dvě ráno?

Promenádu městem (trochu nadnesený slovní spojení vzhledem k tomu kde a v jakým stavu jsem byla) jsem zakončila na autobusovým nádraží. Pěkný. Zamčený, zaryglovaný a šmytec. Ale "co taky chcete ve dvě ráno"? :o) Tak si jdu kolem trávníku a najednou "cup, cup, uf, uf"... ne, nepomátla jsem se. Šel tam ježek... teda dva ježci :o) Krásní takoví ani velcí, ani malí. Tak sem tam s nima chvílu seděla a povídali jsme si, zkoumala jsem je a šťouchala do nich :o) No, nelíbilo se jim to a mně po chvíli došlo, že to asi není úplně dobrej nápad. Mimo jiné proto, že bych od nich mohla chytnout třeba blechy...:o))

No a do toho se mi vybil mobil. Hrůza. Žádnej net, žádný sudoku, žádný SMSky. No, taky komu ve dvě ráno psát, že jo? Ale tak. Hodilo by se aby aspoň trošíčku fungoval, ne? Hm, jenže kde chcete na pozamykaným nádru shánět zásuvku na 230V ... ale jo, to pude :o) Venku u nádražní budovy stály tři automaty, dva od Coca-coly a jeden takovej na kafe. Tak jsem šla šmejdit. Kisny od CC byly vybavené vzadu lištama, který kryly zadní stěnu a stály až u zdi. Ovšem ten na kafe... bingooo... škvíra jako hrom, změť kabelů a v ní - luxusní roztrojka na 230V s volnou pozicí :o))... stačilo zahrabat v tom bordelu rukou, trochu žduchnout do automatu a zapojit nabíječku na mobil a už se nabíjelo :o)

Pak přijel autobus. Pak si nic nepamatuju asi hodinu a půl a pak jsem byla v Brně. No, jak jsem se rozseděla v busu, tak teda byl velký problém vůbec vystoupit. Stála jsem na Zvonařce jako vyvoraná a přemýšlela usilovně, jak se jako proboha dostanu na zastávku šaliny... Jak už to tak bývá, muselo to jít. Nebylo zbytí :o) ... dál už je prosté.

Takže na konec Japonec... Dobré to bylo. Sice ne podle plánu, ale dobré to bylo :o) Přijela jsem (to jako vážně) odpočinutá a svěží... No dobře, tak trochu kecám, ale opravdu se mi tam moc líbilo a mé cestovatelské peripetie prakticky nijak nevybočily z normálu :o) Tak třeba za rok zase :o)